Black Flag je asi komerčně nejvypočítavější díl série, který jsem dosud hrál. Podle mnohých do série nezapadá, ale já tvrdím opak - čtvrtý díl je myšlence Assassin's Creed ze všech nejblíže. Jen ne hratelnostně, ale filozoficky.
V prvním díle žijí Asasíni v pevnosti Masjaf, kde se uzavírají před světem a nosí své typické bílé obleky, které slouží částečně jako kamufláž v davu a částečně jako poznávací znamení. Jejich cílem je boj za absolutní svobodu, jejich motto zní: "Nic není pravda, vše je dovoleno." Dá se to chápat jako jakási výzva ke kritickému myšlení, zpochybňování zaběhnutých pravd, k osobní odpovědnosti. Jejich úhlavním nepřítelem jsou Templáři, kteří usilují o svého druhu osvícenou theokracii, která má vést k harmonii mezi lidmi skrze absolutní kontrolu nad jejich myšlením.
Druhý díl pak na tento konflikt navazuje spíše povrchně. Na pozadí sice stále probíhá již mnoho stovek let starý konflikt mezi Asasíny a Templáři, ale prim zde hraje coming-of-age příběh charismatického Ezia Auditore da Firenze a jeho touha po pomstě. Přestože intelektuálně mi už Assassin's Creed II nemá dnes co nabídnout, díky tařka dokonalé fúzi skvělé atomosféry, krásné hudby, sympatického hlavního hrdiny, prostředí renesanční Itálie a toho, že jsem ho hrál ve správném obdobní svého života, patří tento díl mezi mé nejoblíbenější v sérii. Brotherhood a Revelations pak nenabízí z hlediska filosofie série nic nového, pouze rozvíjí lore, vybrušují hratelnost a nabízí nová prostředí.
Ve třetím díle řád Asasínů již téměř neexistuje a popravdě mi není jasné, nebo si už nevybavuji, co se snaží říct. Na jedné straně opěvuje svobodu a nespoutanost (idealizovaných) Indiánů a na druhou stranu, ba možná ještě silněji, vyzdvihuje americké libertariánství jakožto opozici vůči Templářům v podobě britských kolonialistů. Snaží se provokovat a naznačovat, že pravdu mají tak trochu obě strany. Jeho hrdinou je Connor, Indián, jehož zamlklý a melancholický charakter si průměrný hráč příliš neoblíbil, protože očekával... někoho jako je hrdina Black Flag.
Edward Kenway stále nosí asasínskou kapuci, i když jejich oblek jen náhodou našel a do světa koloniálního Karibiku zapadá jako pěst na oko. Používá čtyři pistole a dva meče, je to hezoun a sází jednu hlášku za druhou. Až na to, že vtip se kamsi vytratil a brzy vychází najevo, že Edward vlastně žádnou osobnost nemá. Chce peníze, hodně peněz, dokonale zvládá parkour, i když v Evropě to očividně byl ožralý budižkničemu, a loupení a zabíjení prostě miluje. Jestli většině lidí připadalo, že Connor z třetího dílu byl jakýsi nijaký, pro mě je takový Edward. Věčný boj mezi svobodnou disharmonií a nesvobodnou harmonií zde tentokrát reprezentují piráti, kteří se snaží uhájit svůj malý ostrůvek svobody před všemi monarchiemi koloniální Ameriky. To je dokonale v souladu s filosofií série, ale tahle příběhová linka do příběhu vstupuje jaksi chaoticky, přerušovaně a neobratně. A nakonec mi bylo celkem jedno, jak to s nimi dopadne, protože evidentně jejich představa svobodné utopie nakonec stejně znamená hlavně hodně chlastat.
Z hlediska hratelnosti hra spíše ubírá, než že by přinášela něco nového. Rozvíjí souboje lodí, které ale poměrně rychle omrzí. Města jsou malá a nezajímavá a repertoár zbraní, technik a různých pomůcek se zúžil, snad aby je hráč tentokrát všechy určitě pochopil. Svět se otevřel a na mapě je spousta malých ostrůvků, které lze prozkoumat, ale jak už u Ubisoftu v poslední době bývá zvykem, dohromady na nich nic zajímavého není.
Celkově na mě Black Flag působí jako zjednodušená verze původních dílů, z nichž autoři vyvařili to, co se nejvíc líbilo, vsadili na hrdinu, který působí jako zprůměrovaný výsledek marketingového průzkumu mezi fanoušky, příběh byl taková řídká vata, která nebrání akci, a celkově mi přijde, že to prostě nemá žádnou duši. Možná až na tu hlavní znělku.
V prvním díle žijí Asasíni v pevnosti Masjaf, kde se uzavírají před světem a nosí své typické bílé obleky, které slouží částečně jako kamufláž v davu a částečně jako poznávací znamení. Jejich cílem je boj za absolutní svobodu, jejich motto zní: "Nic není pravda, vše je dovoleno." Dá se to chápat jako jakási výzva ke kritickému myšlení, zpochybňování zaběhnutých pravd, k osobní odpovědnosti. Jejich úhlavním nepřítelem jsou Templáři, kteří usilují o svého druhu osvícenou theokracii, která má vést k harmonii mezi lidmi skrze absolutní kontrolu nad jejich myšlením.
Druhý díl pak na tento konflikt navazuje spíše povrchně. Na pozadí sice stále probíhá již mnoho stovek let starý konflikt mezi Asasíny a Templáři, ale prim zde hraje coming-of-age příběh charismatického Ezia Auditore da Firenze a jeho touha po pomstě. Přestože intelektuálně mi už Assassin's Creed II nemá dnes co nabídnout, díky tařka dokonalé fúzi skvělé atomosféry, krásné hudby, sympatického hlavního hrdiny, prostředí renesanční Itálie a toho, že jsem ho hrál ve správném obdobní svého života, patří tento díl mezi mé nejoblíbenější v sérii. Brotherhood a Revelations pak nenabízí z hlediska filosofie série nic nového, pouze rozvíjí lore, vybrušují hratelnost a nabízí nová prostředí.
Ve třetím díle řád Asasínů již téměř neexistuje a popravdě mi není jasné, nebo si už nevybavuji, co se snaží říct. Na jedné straně opěvuje svobodu a nespoutanost (idealizovaných) Indiánů a na druhou stranu, ba možná ještě silněji, vyzdvihuje americké libertariánství jakožto opozici vůči Templářům v podobě britských kolonialistů. Snaží se provokovat a naznačovat, že pravdu mají tak trochu obě strany. Jeho hrdinou je Connor, Indián, jehož zamlklý a melancholický charakter si průměrný hráč příliš neoblíbil, protože očekával... někoho jako je hrdina Black Flag.
Edward Kenway stále nosí asasínskou kapuci, i když jejich oblek jen náhodou našel a do světa koloniálního Karibiku zapadá jako pěst na oko. Používá čtyři pistole a dva meče, je to hezoun a sází jednu hlášku za druhou. Až na to, že vtip se kamsi vytratil a brzy vychází najevo, že Edward vlastně žádnou osobnost nemá. Chce peníze, hodně peněz, dokonale zvládá parkour, i když v Evropě to očividně byl ožralý budižkničemu, a loupení a zabíjení prostě miluje. Jestli většině lidí připadalo, že Connor z třetího dílu byl jakýsi nijaký, pro mě je takový Edward. Věčný boj mezi svobodnou disharmonií a nesvobodnou harmonií zde tentokrát reprezentují piráti, kteří se snaží uhájit svůj malý ostrůvek svobody před všemi monarchiemi koloniální Ameriky. To je dokonale v souladu s filosofií série, ale tahle příběhová linka do příběhu vstupuje jaksi chaoticky, přerušovaně a neobratně. A nakonec mi bylo celkem jedno, jak to s nimi dopadne, protože evidentně jejich představa svobodné utopie nakonec stejně znamená hlavně hodně chlastat.
Z hlediska hratelnosti hra spíše ubírá, než že by přinášela něco nového. Rozvíjí souboje lodí, které ale poměrně rychle omrzí. Města jsou malá a nezajímavá a repertoár zbraní, technik a různých pomůcek se zúžil, snad aby je hráč tentokrát všechy určitě pochopil. Svět se otevřel a na mapě je spousta malých ostrůvků, které lze prozkoumat, ale jak už u Ubisoftu v poslední době bývá zvykem, dohromady na nich nic zajímavého není.
Celkově na mě Black Flag působí jako zjednodušená verze původních dílů, z nichž autoři vyvařili to, co se nejvíc líbilo, vsadili na hrdinu, který působí jako zprůměrovaný výsledek marketingového průzkumu mezi fanoušky, příběh byl taková řídká vata, která nebrání akci, a celkově mi přijde, že to prostě nemá žádnou duši. Možná až na tu hlavní znělku.
