K Pharaoh mám takový specifický vztah. Za svůj život jsem hru mnohokrát rozehrál, dokonce si vzpomínám, že jsem se u ní učil i na maturitu. Vždy jsem si přečetl odstavec z učiva, pořešil něco ve městě, odklepl dialog a pak zpátky na učení. Hra mě vždy hodně bavila, problém však byl ale v tom, že jsem ty kampaně nikdy nedovedl do finále a kompletně nedokončil. A vždy, když jsem se k hraní po letech vrátil, začínal jsem zase od znovu, protože to stavění prvních pyramid na začátku je na hře prostě nejvíce cool. Proto jsem si před léty zadal cíl, že to musím alespoň jednou všechno dokončit.

Samotné mise jsou buď spíše budovatelské nebo spíše vojenské. Já osobně preferuji spíše to budování, takže vždy, když bylo možné si vybírat mezi dvěma misemi, volil jsem tu budovatelskou. Bylo to především proto, že válčení tu není moc dobře zvládnuté a to hlavně kvůli nepovedenému ovládání jednotlivých oddílů. Můžu desetkrát vydat rozkaz na útok na nepřátele a oni si budou jen tak postávat. Párkrát se mi dokonce stalo, že jsem nestihl armádu poslat do vzdáleného boje, protože se prostě odmítali nalodit na transportní loď (od té doby jsem se naučil si ukládat hru před manipulováním s armádou).

Naopak budování je zpracované skvěle. Je potřeba perfektně chápat způsob budování infrastruktury, což se dá v pohodě naučit díky prvním tutoriálovým misím. Nejvíce záludnou věcí je pak zvyšování úrovně jednotlivých domů na vyšší úroveň (s čímž jde ruku v ruce i celková prosperita), to už se musí vychytat celá řada věcí, aby se to povedlo, ale dá se to zvládnout. Chce to hlavně dobře naplánovat systém cest, aby se specifičtí obyvatelé dostávali hlavně tam, kde jsou potřeba, protože jejich AI občas slušně pokulhává. Snad stokrát se mi stalo, že hasič mířil k ohni, ale u poslední křižovatky si to rozmyslel a šel jinam. Pokud pak kvůli tomu malinkému ohýnku bouchnul i nějaký důležitý sklad, tak to fakt potěšilo. Pak jsem nepochopil, proč když chce Faraon nebo jiné město nějaké jídlo, proč se to nemůže odeslat rovnou ze sýpek? Místo toho je potřeba jídlo nejprve přesunout do skladů a pak ho teprve odeslat. Několikrát se mi tak stalo, že se zásilka nestihla odeslat, protože nebyli lidi nebo nosiči zrovna přenášeli něco jiného.

Každopádně tou největší zábavou na této hře je stejně budování monumentů. Často jsem se přistihl, jak jen tak sleduju asi 50. nakládku vápence, jak se pomalu sune ze skladiště přes celé město k pyramidě, na trpělivě čekající kameníky a pomalé stavění dalšího patra obří pyramidy.

Bohužel, postupem času si vždy uvědomím, že jsem se dostal do velkého stereotypu. Pozdější mise jsou totiž prakticky pořád na jedno brdo. Je pravda, že se pokaždé těží a staví něco jiného, sem tam dojde i na nějaký ten boj, ale to je tak všechno. Další mise už prostě nepřináší nic nového, žádné nové monumenty, pouze kombinace těch již dříve postavených a k tomu jako bonus náročnější podmínky na vítězství. A právě proto se hra podle mě nedá hrát stylem od začátku do konce. Ve výsledku mi to trvalo asi 5 let než jsem se dočkal vytouženého konce, ale nakonec se zadařilo. Teď se můžu hrdinně pustit do Cleopatry a za pár let snad budu zase slavit úspěšné dokončení.