Vzhledem k tomu, že v dnešní době už je Mount and Blade poměrně profláklá záležitost a v době psaní tohoto komentáře většina fanoušků nejspíš přesedlala na jeho pokračování, nemá smysl ho představovat. Nicméně si myslím, že by stálo za to podívat se něj z širšího pohledu než jen jako na simulátor středověkých bitev, zhodnotit ho očima roleplayera a možná prozkoumat nedostatky jeho i her jemu podobných.
Inu, Mount and Blade je pro mě v určitém smyslu v principu ideální hrou. Odehrává se ve fiktivním středověkém světě bez magie a umožňuje zažít onu krásnou cestu "z ničeho" až na libovolné místo v hierarchii svého světa. Zatímco začátek je jasně daný - jste nikdo, v lepším případě zchudlý šlechtic, v horším případě žena, v kapse máte pár zlaťáků, v ruce kyj a přijíždíte do Calradie, která je otevřená a plná příležitostí - konec už je dost mlhavý. Můžete se stát mocným vojevůdcem, zámožným obchodníkem, zákeřným banditou, šlechticem splétajícím intriky nebo dokonce císařem celé Calradie. Na otázku, jak poznat, že už jste na konci svého dobrodružství, si však musíte odpovědět sami. Jinými slovy, Warband je pseudo-simulátor středověkého života - nesnaží se naštěstí simulovat náš svět, protože mnoho her, které se o to pokouší, bohužel uvízne v trapném kompromisu mezi realističností a zábavností, kdy pak nejsou dostatečně realistické na to, aby působily jako skutečný simulátor, ale dostatečně na to, aby nebyly moc zábavné, nemluvě o svázanosti historickými reáliemi a malém prostoru pro vlastní "seberealizaci" (čest výjimkám). Zároveň však nejde vstříc ani druhému extrému, kterým je béčkový fantasy setting s nulovou invencí.
Tenhle typ hry, který jinak patří mezi mé nejoblíbenější, však má dva přirozené nedostatky. Prvním z nich je jakési hledání pocitu uzavřenosti, kterého ale hráč nikdy nedosáhne. Na začátku například budete cestovat mezi vesnicemi a snažit se ve městě vyměnit prvních pár hlávek zelí za co nejlepší cenu, třesouce se před každou tlupou lupičů, na kterou po cestě narazíte. Nebo naverbujete první skupinu vesničanů, pokusíte se jim vysvětlit základy boje a když místní skupinku lupičů poprvé porazíte, bude se to zdát jako obrovské zadostiučinění. Postupně půjdete nahoru - možná vybudujete první čtyřicetičlennou družinu obstojných válečníků a vstoupíte do služeb místního šlechtice, možná v království koupíte první manufakturu a každý měsíc vyděláte slušnou částku. Ještě později se snad sami stanete šlechticem a budete velet stovkám mužů nebo se zařadíte po bok nejbohatších lidí Calradie. Jenže co pak?
Neustále si nejspíš budete pohrávat s myšlenkou, co by mohlo být časem, až dobudete první město, až porazíte prvního krále, až skoupíte manufaktury ve všech městech... Ale pokud se nevydáte cestou dobytí celé Calradie, žádné "pak" nikdy nenastane. Za obří bohatství žádného ocenění nedojdete a věčné války v Calradii nikdy neskončí. Hra nemá žádnou příběhovou nit, která by mohla skončit katarzí. I když přijdete o celou armádu, s trochou trpělivosti ji znova vybudujete. Když vás zajmou, zákonitě časem uniknete. A tak Mount and Blade nevede k žádnému konečnému uspokojení a hráč se musí smířit s tím, že tím hlavním zde není cíl, ale cesta.
Zmínil jsem dobytí celé Calradie a skrze něj bych se chtěl dostat k druhému nedostatku, který Mount and Blade má a který vlastně vyplývá z nedostatku prvního. A sice, že i když jde o poměrně propracovaný (pseudo) simulátor středověkého života, ve kterém můžete obchodovat, skupovat pozemky, pomáhat vesničanům, šplhat společenským žebříčkem, přebíhat na stranu nepřítele, dvořit se dámám a uzavírat sňatky, tak nakonec hra vždy sklouzne k tomu, že budete mít nutkání porušit jakoukoliv roli, kterou jste si předsevzali hrát, a uchýlíte se k dalšímu a dalšímu drancování a čím dál větším bitvám. Ačkoliv si to zejména my, kteří se snažíme bránit hry jakožto medium, které se alespoň teoreticky může po intelektuální stránce může rovnat s filmem či literaturou, neradi přiznáváme, největší potěšení z her nám často plyne z pocitu akce a růstu. Hry, kterým se opravdu věrohodně a uspokojivě daří zpracovávat např. společenské činnosti nebo duševní pochody (opět čest výjimkám) jsou stále poměrně vzácné a Mount and Blade na tomto poli rozhodně není žádným experimentátorem nebo výjimkou. Všechny nebojové akce jsou zde řešeny pomocí nepříliš zajímavých dialogů a textových menu, takže bitvy se nabízejí jako jediná logická cesta k potěšení ze hry.
Bitvy samotné pak jen podtrhují oba nedostatky, které jsem uvedl výše. Je třeba ocenit, že hráč má k dispozici docela širokou paletu zbraní a jednotek a že samotný systém boje pomocí mířených zásahů a krytí předběhl dobu. Hráč navíc může rozdávat sofistikované příkazy v bitvě, což občas vede k pocitu taktické geniality, když hráč díky vhodnému umístění jednotek a včasným rozkazům porazí mnohonásobnou přesilu. Nicméně stejně jako celá hra, i bitvy jsou spíše příslibem toho, co by mohlo být, kdybychom konečně jednou narazili na obrovskou armádu se schopným velitelem a měli přesně to složení jednotek, které chceme, a AI nebyla tak hloupá. Protože po několika desítkách absolvovaných šarvátek vám bude jasné, že umělá inteligence nic moc jiného než frontální útok nevymyslí, a tak je celkem jedno, že jste bleskurychle schopni rozmístit lučištníky na kopec, že máte pěchotu rozdělenou do tří křídel, která jsou schopna nepřítele obklíčit a že vaše kavalerie je připravená za kopcem pronásledovat prachající nepřátele. Jednotky protivníka se ve velkém houfu vždy povalí za vámi bez jakéhokoliv náznaku taktiky či formace (v lepší případě půjdou v jedné řadě), a tak vlastně zjistíte, že je herně výhodnější prostě nechat své jednotky být, nalákat nepřátele na sebe a tak dlouho kolem nich kroužit na koni, až je jednoho po druhém upižláte, i kdyby jich bylo třeba deset tisíc. Tím spíš, když ztráta vlastních elitních jednotek není jen ztráta bojové síly, ale taky relativně dlouhého času, který strávíte jejich výcvikem.
Abych to shrnul, Mount and Blade mám rád a jeho pokračování si nejspíš zahraju - je to zábavná cesta za jakýmsi neexistujícím vrcholem, který můžu hrát víceméně na autopilota a srovnat si nad ním myšlenky. Ale opravdový simulátor středověku (či alespoň bitev) nebo propracované a hodnoté RPGčko to není, co si budeme povídat.
Inu, Mount and Blade je pro mě v určitém smyslu v principu ideální hrou. Odehrává se ve fiktivním středověkém světě bez magie a umožňuje zažít onu krásnou cestu "z ničeho" až na libovolné místo v hierarchii svého světa. Zatímco začátek je jasně daný - jste nikdo, v lepším případě zchudlý šlechtic, v horším případě žena, v kapse máte pár zlaťáků, v ruce kyj a přijíždíte do Calradie, která je otevřená a plná příležitostí - konec už je dost mlhavý. Můžete se stát mocným vojevůdcem, zámožným obchodníkem, zákeřným banditou, šlechticem splétajícím intriky nebo dokonce císařem celé Calradie. Na otázku, jak poznat, že už jste na konci svého dobrodružství, si však musíte odpovědět sami. Jinými slovy, Warband je pseudo-simulátor středověkého života - nesnaží se naštěstí simulovat náš svět, protože mnoho her, které se o to pokouší, bohužel uvízne v trapném kompromisu mezi realističností a zábavností, kdy pak nejsou dostatečně realistické na to, aby působily jako skutečný simulátor, ale dostatečně na to, aby nebyly moc zábavné, nemluvě o svázanosti historickými reáliemi a malém prostoru pro vlastní "seberealizaci" (čest výjimkám). Zároveň však nejde vstříc ani druhému extrému, kterým je béčkový fantasy setting s nulovou invencí.
Tenhle typ hry, který jinak patří mezi mé nejoblíbenější, však má dva přirozené nedostatky. Prvním z nich je jakési hledání pocitu uzavřenosti, kterého ale hráč nikdy nedosáhne. Na začátku například budete cestovat mezi vesnicemi a snažit se ve městě vyměnit prvních pár hlávek zelí za co nejlepší cenu, třesouce se před každou tlupou lupičů, na kterou po cestě narazíte. Nebo naverbujete první skupinu vesničanů, pokusíte se jim vysvětlit základy boje a když místní skupinku lupičů poprvé porazíte, bude se to zdát jako obrovské zadostiučinění. Postupně půjdete nahoru - možná vybudujete první čtyřicetičlennou družinu obstojných válečníků a vstoupíte do služeb místního šlechtice, možná v království koupíte první manufakturu a každý měsíc vyděláte slušnou částku. Ještě později se snad sami stanete šlechticem a budete velet stovkám mužů nebo se zařadíte po bok nejbohatších lidí Calradie. Jenže co pak?
Neustále si nejspíš budete pohrávat s myšlenkou, co by mohlo být časem, až dobudete první město, až porazíte prvního krále, až skoupíte manufaktury ve všech městech... Ale pokud se nevydáte cestou dobytí celé Calradie, žádné "pak" nikdy nenastane. Za obří bohatství žádného ocenění nedojdete a věčné války v Calradii nikdy neskončí. Hra nemá žádnou příběhovou nit, která by mohla skončit katarzí. I když přijdete o celou armádu, s trochou trpělivosti ji znova vybudujete. Když vás zajmou, zákonitě časem uniknete. A tak Mount and Blade nevede k žádnému konečnému uspokojení a hráč se musí smířit s tím, že tím hlavním zde není cíl, ale cesta.
Zmínil jsem dobytí celé Calradie a skrze něj bych se chtěl dostat k druhému nedostatku, který Mount and Blade má a který vlastně vyplývá z nedostatku prvního. A sice, že i když jde o poměrně propracovaný (pseudo) simulátor středověkého života, ve kterém můžete obchodovat, skupovat pozemky, pomáhat vesničanům, šplhat společenským žebříčkem, přebíhat na stranu nepřítele, dvořit se dámám a uzavírat sňatky, tak nakonec hra vždy sklouzne k tomu, že budete mít nutkání porušit jakoukoliv roli, kterou jste si předsevzali hrát, a uchýlíte se k dalšímu a dalšímu drancování a čím dál větším bitvám. Ačkoliv si to zejména my, kteří se snažíme bránit hry jakožto medium, které se alespoň teoreticky může po intelektuální stránce může rovnat s filmem či literaturou, neradi přiznáváme, největší potěšení z her nám často plyne z pocitu akce a růstu. Hry, kterým se opravdu věrohodně a uspokojivě daří zpracovávat např. společenské činnosti nebo duševní pochody (opět čest výjimkám) jsou stále poměrně vzácné a Mount and Blade na tomto poli rozhodně není žádným experimentátorem nebo výjimkou. Všechny nebojové akce jsou zde řešeny pomocí nepříliš zajímavých dialogů a textových menu, takže bitvy se nabízejí jako jediná logická cesta k potěšení ze hry.
Bitvy samotné pak jen podtrhují oba nedostatky, které jsem uvedl výše. Je třeba ocenit, že hráč má k dispozici docela širokou paletu zbraní a jednotek a že samotný systém boje pomocí mířených zásahů a krytí předběhl dobu. Hráč navíc může rozdávat sofistikované příkazy v bitvě, což občas vede k pocitu taktické geniality, když hráč díky vhodnému umístění jednotek a včasným rozkazům porazí mnohonásobnou přesilu. Nicméně stejně jako celá hra, i bitvy jsou spíše příslibem toho, co by mohlo být, kdybychom konečně jednou narazili na obrovskou armádu se schopným velitelem a měli přesně to složení jednotek, které chceme, a AI nebyla tak hloupá. Protože po několika desítkách absolvovaných šarvátek vám bude jasné, že umělá inteligence nic moc jiného než frontální útok nevymyslí, a tak je celkem jedno, že jste bleskurychle schopni rozmístit lučištníky na kopec, že máte pěchotu rozdělenou do tří křídel, která jsou schopna nepřítele obklíčit a že vaše kavalerie je připravená za kopcem pronásledovat prachající nepřátele. Jednotky protivníka se ve velkém houfu vždy povalí za vámi bez jakéhokoliv náznaku taktiky či formace (v lepší případě půjdou v jedné řadě), a tak vlastně zjistíte, že je herně výhodnější prostě nechat své jednotky být, nalákat nepřátele na sebe a tak dlouho kolem nich kroužit na koni, až je jednoho po druhém upižláte, i kdyby jich bylo třeba deset tisíc. Tím spíš, když ztráta vlastních elitních jednotek není jen ztráta bojové síly, ale taky relativně dlouhého času, který strávíte jejich výcvikem.
Abych to shrnul, Mount and Blade mám rád a jeho pokračování si nejspíš zahraju - je to zábavná cesta za jakýmsi neexistujícím vrcholem, který můžu hrát víceméně na autopilota a srovnat si nad ním myšlenky. Ale opravdový simulátor středověku (či alespoň bitev) nebo propracované a hodnoté RPGčko to není, co si budeme povídat.
