Ačkoliv mám sérii Zelda rád, tak jsem druhá Linkova dobrodružství dosud nehrál. Série letos slaví 35 let, což je skvělá příležitost pro nápravu. Hra má špatnou pověst, ale po dohrání musím říct, že nezaslouženě. Hráči prvního, ale i následujících, dílů jsou obecně zaskočeni změnou perspektivy. Pohyb po světě probíhá klasicky pohledem shora, ale v dungeonech je hra spíše plošinovkou. Navíc Link mimo předmětů a kouzel získává zkušenosti, které může hráč postupně investovat do tří vlastností - boj mečem, magie a život. Hratelnost i její tempo se tak od předchůdce dost liší a to spolu s vyšší obtížností vedlo, podle mého, k nízké oblibě hry. Přitom je to velká škoda. Průzkum světa slušně plyne a postavy ve městech dávají funkční nápovědy co je třeba dělat dále. Na mapě probíhají částečně náhodné souboje, kterým se nedoporučuji moc vyhýbat. Neumím si totiž představit jít do finále bez postavy na s maximálními schopnostmi. Vyplatí se také podrobný průzkum mapy.

Největší výzvu představují rozsáhlé paláce. Jsou to velké labyrinty vyžadující pečlivý průzkum, často je správná cesta ukrytá. Ale i vedlejší prostory mohou obsahovat užitečné předměty. V první zhruba polovině hry je obtížnost celkem normální, ale postupně začne přituhovat. Vrcholem je poslední palác a finální souboj, který jsem opakoval ani nevím kolikrát. Postupným učením jsem finále zvládl za tři dny. Boje jsou zpracovány zábavně, různí nepřátelé mají různé chování a bossové stojí také za to. Link má postupně více pohybů, magii je dobré šetřit. Někteří nepřátelé jsou totiž jinak neporazitelní a na několika místech je nutná i pro postup. Zelda II mě mile překvapila a hraní jsem si opravdu užil. Samozřejmě se nemůže rovnat nejlepším dílům série, ale pokud k ní budete přistupovat bez předsudků, tak rozhodně stojí za zahrání.