I am Fragile, but not that fragile.
Cestu k Death Stranding jsem hledal dlouho. Nějak jsem z recenzí a reakcí hráčů získal pocit, že není pro mě. Nepreferuji otevřené světy, neholduji pomalejšímu tempu a nikdy jsem nehrál nic z pera Hidea Kodžimy. Nakonec jsem neodolal. Tenhle komentář je zpověď člověka, kterého videohry provázejí bezmála čtvrt století a myslel si, že ho už nic nemůže překvapit.
A jsem překvapen víc, než bych u kteréhokoliv současného titulu čekal. Hrát Death Stranding je pro mě totiž pohlazení po duši. Je plný fascinujících mechanik a originalita z něj jen čiší. Má poselství, silný příběh a smysluplnou naraci. Tu doplňuje vynikající výprava a perfektní herecké výkony, díky nimž disponuje strhujícím filmovým přesahem. Většinu času se ubírá zenovým tempem, které ale nenudí. Pyšní se fenomenální hudební vložkou dávkovanou s rozmyslem.
Doslova každý krok je cítit. Každá kapka deště má svoji váhu. Death Stranding není bezbarvá simulace kurýra DPD, hráče neustále odměňuje a jeho svět je pestrý a rozmanitý, i když svým zvláštním melancholickým způsobem. Prakticky každý kámen má ve hře své místo. Kodžima je podle všeho trochu blázen a nebojí se překračovat hranice, někdy i za cenu zdánlivě nesmyslných rozhodnutí.
Nepamatuji si, kdy naposledy ve mně hra vzbudila tolik emocí. Kdy naposledy jsem putoval krajinou bez neustálého sledování minimapy a tagování bodů zájmu. Kdy jsem naposledy měl tu čest s tak dobře napsanými postavami. Kdy naposledy jsem měl prostě jen radost z pohybu ve virtuálním světě. A kdy naposledy jsem se po horských hřebenech tahal s dvousetkilovým nákladem...
Death Stranding rozhodně není dokonalý. Zcela rozumím výtkám některých hráčů, proto jej ani nemůžu nikomu doporučit. Slabší akční pasáže, podivně neposedná vozidla nebo Kodžimova fascinace uslintaným americkým patriotismem nesedí každému. Někdy se mu nedaří vyhýbat klišé a zbytečně poučuje. I přes to je pro mě Death Stranding výjimečný. Podařilo se mu připomenout, proč mi jako sedmiletému capartovi videohry učarovaly a zůstaly se mnou dodnes.
Cestu k Death Stranding jsem hledal dlouho. Nějak jsem z recenzí a reakcí hráčů získal pocit, že není pro mě. Nepreferuji otevřené světy, neholduji pomalejšímu tempu a nikdy jsem nehrál nic z pera Hidea Kodžimy. Nakonec jsem neodolal. Tenhle komentář je zpověď člověka, kterého videohry provázejí bezmála čtvrt století a myslel si, že ho už nic nemůže překvapit.
A jsem překvapen víc, než bych u kteréhokoliv současného titulu čekal. Hrát Death Stranding je pro mě totiž pohlazení po duši. Je plný fascinujících mechanik a originalita z něj jen čiší. Má poselství, silný příběh a smysluplnou naraci. Tu doplňuje vynikající výprava a perfektní herecké výkony, díky nimž disponuje strhujícím filmovým přesahem. Většinu času se ubírá zenovým tempem, které ale nenudí. Pyšní se fenomenální hudební vložkou dávkovanou s rozmyslem.
Doslova každý krok je cítit. Každá kapka deště má svoji váhu. Death Stranding není bezbarvá simulace kurýra DPD, hráče neustále odměňuje a jeho svět je pestrý a rozmanitý, i když svým zvláštním melancholickým způsobem. Prakticky každý kámen má ve hře své místo. Kodžima je podle všeho trochu blázen a nebojí se překračovat hranice, někdy i za cenu zdánlivě nesmyslných rozhodnutí.
Nepamatuji si, kdy naposledy ve mně hra vzbudila tolik emocí. Kdy naposledy jsem putoval krajinou bez neustálého sledování minimapy a tagování bodů zájmu. Kdy jsem naposledy měl tu čest s tak dobře napsanými postavami. Kdy naposledy jsem měl prostě jen radost z pohybu ve virtuálním světě. A kdy naposledy jsem se po horských hřebenech tahal s dvousetkilovým nákladem...
Death Stranding rozhodně není dokonalý. Zcela rozumím výtkám některých hráčů, proto jej ani nemůžu nikomu doporučit. Slabší akční pasáže, podivně neposedná vozidla nebo Kodžimova fascinace uslintaným americkým patriotismem nesedí každému. Někdy se mu nedaří vyhýbat klišé a zbytečně poučuje. I přes to je pro mě Death Stranding výjimečný. Podařilo se mu připomenout, proč mi jako sedmiletému capartovi videohry učarovaly a zůstaly se mnou dodnes.
