"Milé děti, pojďte s námi chcípnout do nějaké vzdálené země!" To není heslo z náborového letáku naší plně profesionalizované české armády, ale vážně míněná nabídka autorů třetího King's Questu. A skutečně, v tomto díle budeme umírat častěji než v deathmatchi Dooma II.
Ve třetím dílu opouští hráč roli krále Grahama a ocitáme se v kůži nešťastného mladého Gwydiona, otroka zlého černokněžníka Manannana. Oproti prvním dvěma dílům značně přituhlo a to tak, že zabít může snad i ranní káva. Gwydion má život nelehký a krátký. Má-li v inventáři zakázaný předmět za přítomnosti čaroděje, Gwydion umírá. Spadne z horské cestičky - umírá. Zakopne o kočku - umírá. Splete se během čarování - umírá (a to i v případě, že zatím během kouzlení neudělal nic nebezpečného). Vstoupí na obrazovku s Medúzou - umírá. Potká bandity - přežije, ale je okraden o veškerý inventář. Jak se říká, všeho dobrého pomálu a nic by se nemělo přehánět.
Co na tom, že příběh je tentokrát výrazně lepší? Obtížnost byla nastavena naprosto pekelně a pro samé umírání si hráč hru příliš neužije. Ze všech osmdesátkových her, které se mi dostaly do spárů, je to zatím suverénně nejtěžší parserovka, kterou jsem měl tu čest hrát. Hra obsahuje velké množství předmětů povětšinou sloužících jako přísady do lektvarů. A když už jsme u lektvarů, kouzlení samo zahrnuje dlouhé odstavce hráčem psaného textu, kde hra netoleruje jediný překlep. A to jsem se ještě nezmínil o drsném časovém limitu, kdy jen a pouze během nepřítomnosti Manannana se můžeme volně procházet po Llewdoru. Čaroděj nás nesmí chytit mimo svůj dům, jinak...
Naštěstí tu s námi čaroděj není navždy a dostane se i na druhou princeznu v nesnázích v rámci série, přičemž v tomto případě se jedná o naši vlastní sestru obětovanou líté tříhlavé sani jako sváteční oběd. Poté se Gwydion i se zachráněnou Rosellou vrací zpět do zámku Daventry a je přivítán jako dávno ztracený syn, princ Alexandr. Příběh o vzestupu a osvobození čarodějova služebníka a návratu domů je příjemným pohádkovým příběhem, ale co je to platné, když obtížnost tentokrát dosahovala samotných bran nebeských?
Ve třetím dílu opouští hráč roli krále Grahama a ocitáme se v kůži nešťastného mladého Gwydiona, otroka zlého černokněžníka Manannana. Oproti prvním dvěma dílům značně přituhlo a to tak, že zabít může snad i ranní káva. Gwydion má život nelehký a krátký. Má-li v inventáři zakázaný předmět za přítomnosti čaroděje, Gwydion umírá. Spadne z horské cestičky - umírá. Zakopne o kočku - umírá. Splete se během čarování - umírá (a to i v případě, že zatím během kouzlení neudělal nic nebezpečného). Vstoupí na obrazovku s Medúzou - umírá. Potká bandity - přežije, ale je okraden o veškerý inventář. Jak se říká, všeho dobrého pomálu a nic by se nemělo přehánět.
Co na tom, že příběh je tentokrát výrazně lepší? Obtížnost byla nastavena naprosto pekelně a pro samé umírání si hráč hru příliš neužije. Ze všech osmdesátkových her, které se mi dostaly do spárů, je to zatím suverénně nejtěžší parserovka, kterou jsem měl tu čest hrát. Hra obsahuje velké množství předmětů povětšinou sloužících jako přísady do lektvarů. A když už jsme u lektvarů, kouzlení samo zahrnuje dlouhé odstavce hráčem psaného textu, kde hra netoleruje jediný překlep. A to jsem se ještě nezmínil o drsném časovém limitu, kdy jen a pouze během nepřítomnosti Manannana se můžeme volně procházet po Llewdoru. Čaroděj nás nesmí chytit mimo svůj dům, jinak...
Naštěstí tu s námi čaroděj není navždy a dostane se i na druhou princeznu v nesnázích v rámci série, přičemž v tomto případě se jedná o naši vlastní sestru obětovanou líté tříhlavé sani jako sváteční oběd. Poté se Gwydion i se zachráněnou Rosellou vrací zpět do zámku Daventry a je přivítán jako dávno ztracený syn, princ Alexandr. Příběh o vzestupu a osvobození čarodějova služebníka a návratu domů je příjemným pohádkovým příběhem, ale co je to platné, když obtížnost tentokrát dosahovala samotných bran nebeských?
Pro: Opět příjemný pohádkový příběh, tentokrát ne s jedním, ale hned se dvěma záporáky. Bohaté textové popisy všech herních obrazovek.
Proti: Pekelná obtížnost, kvůli které mne to vlastně ani moc nebavilo hrát.