"To, co potřebujete, je někdy uvnitř hrudního koše někoho jiného.“

Mrazivé vody planety 4546B nakonec nejsou tak mrazivé, jak by se na první pohled mohlo zdát. Najdou se tu prvky, které okolní atmosféru výrazně oteplují. V kůži dobrodružky Robin se nejprve střetáváme s rojem meteorů, který už v začátku pořádně zatopí a způsobí hráči pocit kompletního osamění na zamrzlé hroudě. Robin se vydává do ledového sevření v touze zjistit, co že způsobilo smrt její milované sestry, ale samozřejmě toho najde víc - a nabyl jsem dojmu, že hlavní motiv ji časem trošku přestane zajímat.

První Subnautica je skvělá meditativní hra, jejíž hlubiny působí tajemně a vy chcete všechno objevit. Ve dvojce taky, ale pokud už jste hráli jedničku, tak nejspíš budete postrádat ten drajv, který jste měli předtím. Já jsem však byl osobně nejvíc zvědav na nové organismy, životní formy a členité dno ukrývající tajemství. To jsem dostal jen z části. Některá zvířátka jsou zajímavá a většina jich je klasicky otravná. Kradou vám věci nebo když si s nimi chcete hrát, začnou vás hned kousat. A samozřejmě i ta největší. Nejhorší na jejich přítomnosti je však všudypřítomný skřek, jenž narušuje meditativní stránku hry, takže ve chvíli, kdy získáte skákací chodítko prawn, můžete stejně jako v jedničce vyrazit na křížovou výpravu a uvést jednotlivé lokace do klidu (jenom jedna vrtací potvůrka je zřejmě vůči zranění imunní). Násilný postup je však samozřejmě čistě dobrovolný. Lehce zklamán jsem byl z malé variability dostupných typů rostlin, které se dají sázet, zejména těch poživatelných, abych se mohl kompletně vyhnout zabíjení rybiček. Co se týče vzrůstu a estetiky, chyběla mi tu nějaká obdoba lucernovníku (lantern tree) z předchozího dílu. Rostliny, co se dají stále množit a uživit se jimi, jsou asi jen tři nebo čtyři. Zřejmě za to může chladné podnebí. Vázovka se mi jako okrasná rostlina líbí hodně, ale zase se nedá množit, takže máte jen tolik kusů, co posbíráte venku. A co se týká členitosti prostředí, tak přibyly nějaké venkovní lokace nad zemí, kde se musíte postarat o to, abyste neumrzli; a z tohoto pohledu voda skýtá bezpečí. Dno oceánu je nyní možná bohatší na úzké prostory a sice je co prohledávat, ale nějak mi přijde, že celkově zaostává za nápaditostí prvního dílu. Nejvíc se mi zřejmě líbí plovoucí leknínové ostrůvky a fialové vývěry, poblíž kterých jsem si vystavěl základnu s dlouhým proskleným tunelem a vyhlídkou. Hlubiny taktéž nejsou úplně špatné, ale mohly být více propracované. 

Doufal jsem rovněž, že bude využití pro ponorku Cyclops z prvního dílu, ale tato možnost úplně odpadla a z vozítek zůstal jenom prawn doplněný o sněžnou létající pozemní motorku Snowfox a podvodní tahač Seatruck, ke kterému je možno vyrábět různé přídavné moduly a individuálně s nimi manipulovat. Na jeden z nich se dá přilepit prawn a v kombinaci s úložnými moduly je to ultimátní výbava na dlouhé výpravy za dolováním nerostů, která přijde vhod v případě, že se rozhodnete budovat bydlo. 

V čem druhá Subnautica absolutně selhává, jsou postavy a jejich charaktery postrádající základní vzorce inteligentního chování. Se slovy: „Najdu cestu zpět“ se hlavní hrdinka Robin vrhá z mateřské lodi k planetě v meteorickém roji a hned se málem nechá zabít meteoritem, jenom aby mohla svůj život ohrozit bezpočtem dalších situací na nehostinné planetě, o níž ví, že zde zřejmě vymřela celá lidská posádka včetně její sestry. Přesto (anebo možná i právě proto) mě hra rychle vtáhla a já se chtěl dozvědět všechno o tom tajemství, co se na planetě ukrývá. Jenže během kontaktu s jakousi inteligentní formou se ukazuje, že Robin je navzdory své úvodní odhodlanosti úplné ignorantské dřevo a moje hráčská touha po poznání zůstala až do konce nenasycena. Namísto toho se Robin snaží o jakési rádoby životní fráze, které už přijdou jako klišé každému, kdo musel na střední psát slohové práce a eseje. Další věc, co mě zklamala, je fakt, že planeta není zcela bez lidí, jak jsem si myslel. Z určitého pohledu je to možná obohacení děje, z jiného zklamání – podle toho, co preferujete. No a pak tady jsou stopy a pozůstatky ve formě zanechaných zpráv, které různě nalézáte a dovídáte se něco o účastnících vědeckého týmu, jenž tu byl před Robin s její sestrou; a tady hráč může najít mimo jiné i soukromé záležitosti v podobě záznamů či fotografií o lesbických a gay vztazích (je jich tu více než jeden, pokud to někdo potřebuje vědět), ale autoři pak nastalé situace využili a ukazují, že není radno si do týmu najímat homosexuální jedince, protože ti mohou způsobit i smrtící průšvihy na pracovišti (lol, jako kdyby nikdo jiný nemohl... ale co, nebudu jim do toho kecat).
Nicméně zatímco jednička působila už od začátku mysteriózně, jelikož hráč byl od začátku bez kontextu děje vržen do víru dění a nevěděl, která bije, tady je už v úvodním dialogu odebrán velký kus tajemství - máme danou postavu, danou misi a víme o tom, že se stalo něco, co se stát nemělo. V jedničce hráč neví vůbec nic a ani neví, co má čekat.

Po odehrání příběhu jsem se pustil do stavby základny, protože se mi svět Subnauticy nechtělo opouštět tak rychle a když jsem nebyl uspokojen smysluplným dějem, vykompenzoval jsem si to trošku svým budovatelským cítěním probuzeným kdysi dávno prvním dílem Settlers a vědomím, že si můžu stavět bydlení, jak chci, a nikdo na mě přitom nebude útočit. Převzal jsem tedy roli architekta, který na této planetě odvádí možná lepší práci než někteří jiní stavitelé, a pustil se do stavění, což je aktivita, která mě ve hře udržela ještě docela dlouhou dobu, stejně jako minule v jedničce. I přes počáteční nesnáze s hledáním příhodné lokace se nakonec zadařilo a cítím se být dostatečně vyhračičkován. Taky jsem kvůli tomu musel vytěžit asi všechny zásoby křemene a titanu v okolí a hlubinách. V nabídce vybavení základny se také objevilo několik dalších prvků včetně jukeboxu, ale všechny jeho písně mají v nějakém momentě části, co se mi nelíbí. I přesto jsem všude rozmístil reproduktory - ty mají ovšem dost malý dosah, takže musejí být v jedné místnosti rovnou několikrát, aby byla všude slyšet hudba. Rozšířil se i repertoár postelí, to trosečník na ledové planetě jistě ocení. Ale rozhodně postrádám více vybavení pro podvodní skleník, což je místnost, na kterou by tu podle mě měl být kladen trochu větší důraz. V každém filmu o přežití je přece skleník na pěstování plodin. Také jsem doufal, že přibudou podvodní garáže na moduly nebo šikmo vedoucí chodby shora dolů včetně těch prosklených, ale to se bohužel nestalo. I tak jsem se však dost zabavil.

Co tedy závěrem? Druhá Subnautica snad stojí za zahrání. Celkem jsem se bavil, je co objevovat a z největších zabitých potvor jsem měl fajn pocit. Ale asi jsem měl celkově trošku moc velká očekávání ohledně příběhu a bohatosti lokací, hra je nedokázala zcela naplnit a moje nadšení na zamrzlé planetě postupně ochládalo. Nejútrpnější moment se vyskytl v zasněženém labyrintu, kde po mém vstupu na scénu začala jedna z častých chumelenic následovaná mlhou, což vedlo k mému totálnímu zmatení a zoufalému bloudění, než jsem našel správnou cestu. Krajina tam totiž často vykazuje velmi podobné znaky a ztěžuje orientaci. Pokud u sebe v některých lokacích nemáte dostatek bójek na trasování cesty, můžete se dostat do problému. Ale jinak je to relativně dobrá odpočinková, relaxační hra a bublání vody v oceánu kolem je příjemně uklidňující.