Vždycky když dohraju nějakou hru, tak vím, jestli se mi hra líbila nebo ne. Z Controlu mám ale rozporuplné pocity, takže jsem se rozhodl nehodnotit procenty a napsat pouze komentář.

Combat hry je většinou zábavný (je opravdu zajímavé umět levitovat a metat na nepřátele všechno, co vám přijde pod ruku), ale o zážitek ze hry mě připravila frustrace, která se nachází doslova na každém kroku.

Control nemá nastavení obtížnosti, takže pokud vám nesedne ovládání (tak jako mně), tak si většinu hry protrpíte. Proč? Protože hra obsahuje dementní systém checkpointů, takže se vám stane, že u těžkého bosse budete muset před každým pokusem překonat několik řadových nepřátel a projít přes dalších 10 místností, aby jste pak mohli umřít a dělat to celé od znova. To ještě ale není všechno. Po každé smrti si budete muset vytrpět několika minutovou loading screen, která je neskutečně otravná (moje mašina bez větších problému rozjede tříáčkové pecky jako je Red Dead Redemption 2, takže to počítačem není).

Tohle všechno by se ještě dalo překousnout, ale Control má snad nejhorší mapu v celé videoherní historii. Mapa vám sice ukazuje polohu, ale její systém je naprosto stupidní. Budova, kde strávíte celou hru je opravdu obrovská, takže bez několika hodinového bloudění hra dohrát prostě nejde. Momentálně mi Steam ukazuje 16,2 hodin, ale z toho jsou minimálně tři hodiny bloudění a další hodinu si sebralo načítání.

Možná se ptáte, co se mi na tom teda líbilo, když tady dva odstavce jenom hejtím. Hned vám na to odpovím.

Líbilo se mi, že ze začátku naskočíme do již rozjetého příběhu, který má spád a dokáže navnadit na projití hrou. Taky musím vyzdvihnout dobře napsané charaktery postav. Do ruk se nám dostane sympatická Jesse a po cestě potkáváme skvělé vedlejší postavy (např. domovník Ahti).

Soundtrack není nijak zvlášť dobrý, ale průchod bludištem za metalovo-rockové sklaby Take Control se řadí mezi mé nejlepší videoherní zážitky.

Celkově se tedy jedná o dobrou hru, ale je tady možnost, že budete z hraní opravdu frustrovaní.