Opatrně jsem přistupoval k datadisku k jedné ze stěžejních her mého dětství. Zdejší hodnocení naznačuje spíše zklamání a fakt, že jsem se o datadisku dozvěděl až mnoho let po vydání díky databází her, signalizoval, že Master Levels asi do světa díru neudělaly… Avšak k mému překvapení jsem byl překvapen. :) Master Levels plně dostávají svému jménu – je to Doom II, ale je těžší – je pro mistry? Na vyšší obtížnosti ano. Při nejmenším v roce 1995, kdy hráči ještě neměli neutuchající úkroky do stran a přesnou mušku tolik v ruce, musely působit Master Levels hrozivě. Jednotlivé levely začínáte pouze s pistolkou a všudypřítomnou chlupatou rukou s boxerem, přičemž nejednou se spawnete mezi hordu somráků s brokárnou, nebo i hůř – je to výzva. Fakt, že jednotlivé úrovně nedávají dohromady jednu ucelenou kampaň, mi vůbec nevadí. V původní hře jsem nějakou návaznost mezi levely také moc nevnímal...

Úrovně jsou navrženy někdy zajímavě a někdy až přehnaně komplikovaně. Pokud mi něco vadí, tak, aby v čistokrevné Doomovce, kterou Doom bezesporu je, utichla akce a já musel zoufale hledat neviditelný průchod do zdi nebo skryté tlačítko. Přiznám se, že jsem několikrát koukal do návodu – ne, že by hra byla až tak těžká, ale protože mi přišlo stupidní, se byť jen pár prázdných minut trápit v již vystřílené místnosti.

V každém případě, krásné čtvrt století po datu vydání a hra stále baví. Jsem si jist, že existuje řada povedenějších wadů, možná z větší části i těch neoficiálních, ale Master Levels nejsou žádné selhání. Možná Final Doom je brzy dokázal zastínit, a to jak počtem úrovní, tak i obtížností a zákeřností...