Protože mě zajímalo, co předcházelo událostem v Outlast, s rozehráním rozšíření Whistleblower jsem příliš neotálel. Tentokrát jsem se ocitl rovnou v blázinci Mount Massive Asylum, a jelikož se jednomu ajťákovi nelíbily praktiky, které zde tým vědců provádí s pacienty, rozhodl se je sdělit světu. Jenže na to přišlo vedení ústavu, a to je sakra velký problém.

Nevím přesně proč, ale práskač Waylon Park mi sednul o něco více, než předchozí protagonista, i přesto, že měli oba stejného dabéra (pokud lze dýchání a vzdychání vůbec nazvat dabingem). Jeho počínání mi přišlo logičtější a celkově jsem se s ním tak nějak více sžil.

Hratelnost je téměř totožná. Znovu jsem dostal do ruky kameru s nočním viděním, znovu si dělám poznámky o tom, co jsem viděl a pročítám nalezené dokumenty a znovu zdrhám před různými fanatiky. Objevili se tu někteří známí nepřátelé, ale zároveň přibylo i několik nových, mezi nimiž vyčnívá Eddie Gluskin alias Ženich. Na takového magora, který chce každého, koho potká, neúspěšně předělat na ženu, jsem snad v žádné jiné hře nenarazil.

Whistleblower nabízí zhruba poloviční herní dobu, než původní Outlast, což je trochu málo. Věděl jsem, že toto rozšíření předchází základní hře, ale ke konci jsem byl značně překvapen, když jsem zjistil, že se oba příběhy odvíjí téměř současně (mrtvý řezník Rick Trager). Po Outlastu jsem byl přesvědčený, že dvojku hrát nebudu, ale po dohrání DLC jsem na vážkách, takže se rozhodnu podle aktuálního rozpoložení.