Wang obnovil svou Ki, pevně sevřel katanu a pak rozpoutal peklo...
Když jsem pod přezdívkou „Pan dva miliony dolarů“ stoupal po schodišti s jasným úkolem získat požadovanou katanu, nenapadlo mě, že hon za její kompletací bude jedním ze stavebních prvků příběhu hry. Přesto to, co mě na příběhu bavilo nejvíce, byla neustále se popichující dvojice Wang - Koji. Ani jeden nechodí pro hlášku daleko a tak neustálé průpovídky a komentáře situací odlehčují celou hru od začátku do konce.
Wang, kterého hráč ovládá, se navíc s Kojiho pomocí stane doslova mašinou na zabíjení a já tak být jedním z nepřátel, tak jenom zjištění, že Wang přijel do mého okolí, by mě vedlo buď k rychlé evakuaci, nebo zabarikádování dveří a velmi tichému modlení.
Přestřelky se velmi často mění v jatka, to když místo obligátní Uzi hráč použije katanu. Ta postupně získává, jak se odvíjí příběh, další schopnosti, čímž se z ní stává ultimátní zbraň. Autoři ale hráče do využívání katany nijak netlačí, je zde přirozená volnost, jakým způsobem chcete hru projít. Jestli tedy nepřátele budete doslova vymazávat pomocí raketometu, tvořit z nich řvoucí pochodně plamenometem, nebo zůstanete u klasik typu brokovnice, je zcela na vás. Zbraní je dostatek, jsou různorodé a lze je za nalezené peníze postupně vylepšovat. Lze tak z plamenometu udělat metač ohnivých koulí, na raketomet přidat laserové navádění, či z dvouhlavňové brokovnice udělat čtyřhlavňový instantní ukončovač všeho co se hýbe, vyjma bossů.
Kromě vylepšování zbraní si hráč postupně odemyká sílu Ki a objevuje její schopnosti, které jsou ale spjaté pouze s katanou. Pro léčení, uchopení nepřátel ve vzduchu, či různé bojové kreace je třeba v ruce svírat ostří. Hra toto ale nabízí jako možnost a pokud někomu katana nesedne, prostě jí používat téměř nemusí. Byla by to ale škoda, pomocí Ki a katany umí Wang rozpoutat doslova tanec smrti. Lze tak nepřátele srážet, hrát si na Darth Vadera, či udělat ladnou otočku kolem své osy. Vzhledem k faktu, že při otočce drží Wang katanu ostřím napřed, vše okolo hráče následně skončí na zemi v několika kusech.
Hra je od začátku do konce jeden dlouhý tunel a pokud vám dovolí odbočit, tak pouze proto, že lze najít za rohem skrytou lékárničku - cesta je ale ve výsledku vždy pouze jedna. Není to nutně špatně, ale pokud nelze vyjít ani schody v chrámu, protože je na nich neviditelná zeď, přeci to jenom zamrzí.
Nepřátel by mohlo být více, tak jako předmětů v okolí. Části hry působí dost repetitivně, to když v každé druhé místnosti najdete identická hořící kamínka, skříňky, stolečky a povinný držák na katany na komodě. Takto vybavených místností najdete hromady na začátku, ale i před koncem hry. Některé části tak svojí délkou a jednoduchostí působí lehce únavně, což navíc posiluje poměrně malé množství nepřátel.
Hra přesto nastolené tempo z počátku slušně drží až do konce. Příběh je na poměry brutální akce zajímavý, Wang i Koji hláškují jako o život a hra tak velmi slušně drží pozornost. Co vyloženě baví jsou skryté úrovně, které svojí grafickou prezentací dávají vzpomenout na původní Shadow Warrior, útoky zběsilých králíků za rytmu pořádného metalu, nebo neustálé slovní přestřelky mezi ústřední dvojicí.
Shadow Warrior je tak sice remake původní hry z roku 1997, ale pokud by se hra jmenovala jinak, vůbec ničemu by to nevadilo. Funguje sama o sobě velmi slušně a i přes někdy nedotažené detaily stojí její zahrání za vyzkoušení. Pokud hra chytne, nepustí až do konce.
Když jsem pod přezdívkou „Pan dva miliony dolarů“ stoupal po schodišti s jasným úkolem získat požadovanou katanu, nenapadlo mě, že hon za její kompletací bude jedním ze stavebních prvků příběhu hry. Přesto to, co mě na příběhu bavilo nejvíce, byla neustále se popichující dvojice Wang - Koji. Ani jeden nechodí pro hlášku daleko a tak neustálé průpovídky a komentáře situací odlehčují celou hru od začátku do konce.
Wang, kterého hráč ovládá, se navíc s Kojiho pomocí stane doslova mašinou na zabíjení a já tak být jedním z nepřátel, tak jenom zjištění, že Wang přijel do mého okolí, by mě vedlo buď k rychlé evakuaci, nebo zabarikádování dveří a velmi tichému modlení.
Přestřelky se velmi často mění v jatka, to když místo obligátní Uzi hráč použije katanu. Ta postupně získává, jak se odvíjí příběh, další schopnosti, čímž se z ní stává ultimátní zbraň. Autoři ale hráče do využívání katany nijak netlačí, je zde přirozená volnost, jakým způsobem chcete hru projít. Jestli tedy nepřátele budete doslova vymazávat pomocí raketometu, tvořit z nich řvoucí pochodně plamenometem, nebo zůstanete u klasik typu brokovnice, je zcela na vás. Zbraní je dostatek, jsou různorodé a lze je za nalezené peníze postupně vylepšovat. Lze tak z plamenometu udělat metač ohnivých koulí, na raketomet přidat laserové navádění, či z dvouhlavňové brokovnice udělat čtyřhlavňový instantní ukončovač všeho co se hýbe, vyjma bossů.
Kromě vylepšování zbraní si hráč postupně odemyká sílu Ki a objevuje její schopnosti, které jsou ale spjaté pouze s katanou. Pro léčení, uchopení nepřátel ve vzduchu, či různé bojové kreace je třeba v ruce svírat ostří. Hra toto ale nabízí jako možnost a pokud někomu katana nesedne, prostě jí používat téměř nemusí. Byla by to ale škoda, pomocí Ki a katany umí Wang rozpoutat doslova tanec smrti. Lze tak nepřátele srážet, hrát si na Darth Vadera, či udělat ladnou otočku kolem své osy. Vzhledem k faktu, že při otočce drží Wang katanu ostřím napřed, vše okolo hráče následně skončí na zemi v několika kusech.
Hra je od začátku do konce jeden dlouhý tunel a pokud vám dovolí odbočit, tak pouze proto, že lze najít za rohem skrytou lékárničku - cesta je ale ve výsledku vždy pouze jedna. Není to nutně špatně, ale pokud nelze vyjít ani schody v chrámu, protože je na nich neviditelná zeď, přeci to jenom zamrzí.
Nepřátel by mohlo být více, tak jako předmětů v okolí. Části hry působí dost repetitivně, to když v každé druhé místnosti najdete identická hořící kamínka, skříňky, stolečky a povinný držák na katany na komodě. Takto vybavených místností najdete hromady na začátku, ale i před koncem hry. Některé části tak svojí délkou a jednoduchostí působí lehce únavně, což navíc posiluje poměrně malé množství nepřátel.
Hra přesto nastolené tempo z počátku slušně drží až do konce. Příběh je na poměry brutální akce zajímavý, Wang i Koji hláškují jako o život a hra tak velmi slušně drží pozornost. Co vyloženě baví jsou skryté úrovně, které svojí grafickou prezentací dávají vzpomenout na původní Shadow Warrior, útoky zběsilých králíků za rytmu pořádného metalu, nebo neustálé slovní přestřelky mezi ústřední dvojicí.
Shadow Warrior je tak sice remake původní hry z roku 1997, ale pokud by se hra jmenovala jinak, vůbec ničemu by to nevadilo. Funguje sama o sobě velmi slušně a i přes někdy nedotažené detaily stojí její zahrání za vyzkoušení. Pokud hra chytne, nepustí až do konce.
Pro: Různorodé zbraně, velice svižná akce, katana, ústřední dvojice, černý humor, zajímavý příběh, systém vylepšování
Proti: Ke konci stereotyp, někdy natahované úrovně, nezajímavý bossové, nevýrazná hudba, občasné bloudění