Fallout 1 jsem vlastně nikdy nehrál, ta hra mě vždycky míjela, i když jsem Fallout 2 dohrál asi 6x a Resurrection 2x. Po letech jsem se mu ale rozhodl dát šanci a chybu jsem rozhodně neudělal.

I když se srovnání s Falloutem 2 nejspíš nevyhnu, přesto si myslím, že je hra dostatečně jiná a stojí za zahrání i pro ty, kteří začali až dvojkou, stejně jako kdysi já.

Jasně, Fallout 1 je menší. Je kratší, má méně možností, méně perků, méně nepřátel, méně lokací, menší mapu, maximální level jen 30, nemá auto a spoustu dalších detailů. Ale tím, jak je menší, působí daleko sevřenějším a kompaktnějším dojmem. Tam, kde dvojka boduje především černým humorem, narážkami a různými popkulturními odkazy, jednička na to jde jinak. Je mnohem depresivnější, temnější a syrovější. Troufl bych si říct i strašidelnější. Nevím, jestli je to časovým limitem, který máte na to, abyste našli a donesli vodní čip, ale zatímco ve dvojce jste v Pustině vyrůstali, v jedničce jste se s ní teprve setkávali. Nebohý obyvatel Vaultu 13, který se vydává do Pustiny z bezpečí Vaultu, vůbec netuší, co jej tam čeká, zda má šanci venku přežít a zdá může ve svém úkolu obstát, to na hráče prostě působí jinak. Navíc děsivá atmosféra toho, že se Pustinou šíří hrozba, které se všichni bojí, i hráčova postava v ní působí tak male a bezvýznamně. Ponurost světa, která člověku sedne na duši, když se do hry ponoří. Konečně jsem dokázal po těch spoustě let pochopit, co způsobilo v roce 1997 ve světě RPG takový poprask.

Je pravda, že hra není bez chyb, některých logických nesouvislostí a v podstatě máte u všech questů jen dvě varianty řešení - buď se zachováte jako hrdina nebo jako zloduch, nic mezi tím. Většinu chyb jsem však dokázal hře odpustit. Z častého padání Steam verze na Windows 10 už jsem moc nadšený nebyl, ale to je holt daň za to, že to člověk hraje téměř po 25 letech od vydání.

Fallout 1 je jako vzpomínka na první lásku. A ani dvojka, která je v mnohem větší, robustnější a otevřenější, nedokázala tento pocit vytěsnit. Není lepší, ani horší. Je jiná.