Herní výzva 2021 č. 4 – minihraní (hardcore)
Bylo nebylo, v prastarém lese žila moudrá princezna. Prchajíc před nebezpečím našla útočiště ve starém, dřevěném domě, kde konečně nalezla klid a štěstí. K jejímu překvapení se jejími společníky stali goblini. Hrabaví a divocí, ale se zlatým srdcem. Oni a jejich přátelé z prastarého lesa prožili spoustu dobrodružství, než na kraj padla temnota, které gobliny rozdělila. Jejich shledání mělo být šťastné, ale oba zjistili, že prastarý les a jeho obyvatelé skrývají mnohá tajemství, která však musí být odhalena pro klid jejich dušiček...
Hry od Dontnod jsou jako Schrödingerova kočka. Dokud si je nezahrajete, tak nebudete vědět, jestli vás budou bavit nebo ne. Já do toho šel vážně s opatrností, protože zdejší hodnocení i nějaké ranné recenze ve mně vzbudily obavy. Proto mě až překvapilo, jak neskutečně mě celá hra bavila a jak mi to uteklo.
Nebudeme si hrát na to, že tahle hra není převratná, protože zkrátka je. Hry s transgender postavami nejsou, alespoň ne seriózní, a od první chvíle zde zkrátka panovala férová obava, že to autoři podělají těmi nejhoršími způsoby. Smeťme to ze stolu hned – to se nestalo. Menšiny ve hrách mají vždy neskutečně špatné postavení, což mě upřímně systematicky štve, protože to obvykle nemá hlavu ani patu. Buď vadí, že je to hlavní téma postava/příběhu, nebo naopak vadí, že je to moc irrelevantní a vlastně by se nic nestalo, kdyby postava byla „normální“. Zkrátka situace, která nemá vítěze. Zatímco ale, budu optimista, s homosexuálními postavami se tento postoj zlepšuje, u transgender to je stokrát horší. Ale, a fakt netuším, jak se jim to povedlo, autoři vážně nalezli rovnováhu. Transsexualita není hlavním tématem hry, není ale ani irelevantní. Není to transgender hra, ale ani „zbytečná“ propaganda, ať je to cokoliv. Je to vážně jemné a realistické. A to je moc dobře, protože tato hra má velký vzdělávací potenciál.
V současné době každý zná gaye, ti prostě tak nějak existují, ale transsexualita je stále těžko pochopitelné téma, a to i pro velmi „liberální“ osoby. Je to něco velmi nedosažitelného. Tato hra problematiku představuje v různých nuancích. Třeba v tom ohledu, že většina lidí vám jen tak nezačne nadávat do zrůd, ale buď neví, jak se chovat nebo říkají ošklivé věci neúmyslně. Také, navzdory přesvědčení některých jiných hráčů, dovedu ocenit romanci s Michaelem, protože to krásně ukázalo, že transsexualita není spojena se sexualitou a někdo může být transgender a zároveň gay. Tohle jsou věci, o kterých nemá mnoho lidí ani netuší a vlastně o tom ani přemýšlet nechce, protože všechno na tohle téma zní děsně kazatelsky a vlastně to útočí na základy kultury. Hra to dělá nenásilně a zkrátka to ukazuje, jak to je.
Vida, to máme dva odstavce o tom, co mu pro hru „není vůbec důležité“ :) Samotný příběh a gameplay je typický pro Dontnod. Je zde spojení lidského dramatu a nadpřirozených schopností. Sourozenci, dvojčata, se setkávají po deseti letech odloučení, které bylo následkem tragické události. Během této doby jedno z dvojčat začalo procházet genderovým přechodem, a zvolilo si jméno Taylor. Ačkoliv jsou oba ze setkání nadšení, brzy začnou odhalovat tajemství minulosti a otevírat staré rány, které možná měli zůstat zavřené. Nadpřirozené schopnosti zde pochází z jejich sourozeneckého pouta. Nejprve "The Voice", což je jejich schopnost telepaticky komunikovat. Druhou schopnost můžeme nazvat "Memories“. Společně mohou vyvolávat vzpomínky a přehrávat si je jako film. Mohou však nastat chvíle, kdy se jejich vzpomínky liší, a poté je na hráči, ke které se přikloní. Různé volby, nejen co se týče vzpomínek, mohou zesílili si naopak zeslabovat sourozenecké pouto, což vede k odlišným koncům hry.
Stejně jako v případě Life is Strange to není o cíli, ale cestě. Volby zde zřejmě mají ještě menší vliv než v jiné hře, pokud nemluvíme o závěru hry, ale je to o zážitku hráče. To, jakou cestou se vydá, vypovídá něco o něm samém, ale což je nakonec hlavní téma hry. Nejde o to, co jsme, ale o tom, co si vybere a co víc – čemu se rozhodneme věřit. Náš život je z větší části v mlze, a je na nás, jak si tuto hrbolatou cestu vyjasníme a k čemu se upneme.
Hra může někomu přidat příliš obyčejná a nudná, ale buďme upřímní – to je sakra velký problém všech Dontnod her a záleží, jestli vás to chytne. Tell Me Why pomáhá fakt, že hra je mnohem kratší než zbytek jejich portfolia, pouze tři kapitoly, takže to tolik nepřešlapuje na jednom místě a pořád se něco děje. Oceňuji, že hra se nerozhodla jím telenovelským směrem. Postavy se skutečně zkoumají, ptají se, jdou pořád v před. Nenechávají věci vyhnít způsobem, jaký nedává smysl
Hra má velmi dobrou optimalizaci a zábavné achievementy. Co je skvělé a zaslouží si vypíchnout je fakt, že pro sběratelské předměty nemusíte jít na druhou stranu mapy, do naprosto nelogických končin, a vlastně lze všechno najít bez větších odboček. Když navíc pochopíte systém, tak víte, kdy a kde přibližně hledat (figurky lze asociovat s postavami v příběhu, takže obvykle když je s nimi primární děj/scéna, tak poblíž bude). Krásnou korunu tomu nasazuje fakt, že hra nabízí funkci „uzavřeného přehrání“. To znamená, že určitou kapitolu/scénu můžeme hrát mimo svůj hlavní safe, ale přesto můžete získat achievementy nebo figurky které chcete, a to vám zůstane i na „hlavní lince.“ Takhle se to dělá
Co se mě tedy týče, hra se mi zkrátka líbila. Hlavně proto, že já tam prostě nevidím žádné, do oči bijící chyby. A to je velké plus. Autoři se myslím nesnažili přidat nic, co by bylo navíc, prostě věděli, co dělají a tak to taky udělali. Největší síla hry však může být i jejím největším problémem. Tahle hra má sice plot twisty a tak, není to ale zase nic co by už Shakespear nevymyslel. Čím víc jste toho viděli/slyšeli/četli/hráli tím více vás příběh nebude překvapovat. To však neznamená, že si nemůžeme užít ten náboj. Jak jsem řekl… hry od Dontnod jsou o cestě.
Bylo nebylo, v prastarém lese žila moudrá princezna. Prchajíc před nebezpečím našla útočiště ve starém, dřevěném domě, kde konečně nalezla klid a štěstí. K jejímu překvapení se jejími společníky stali goblini. Hrabaví a divocí, ale se zlatým srdcem. Oni a jejich přátelé z prastarého lesa prožili spoustu dobrodružství, než na kraj padla temnota, které gobliny rozdělila. Jejich shledání mělo být šťastné, ale oba zjistili, že prastarý les a jeho obyvatelé skrývají mnohá tajemství, která však musí být odhalena pro klid jejich dušiček...
Hry od Dontnod jsou jako Schrödingerova kočka. Dokud si je nezahrajete, tak nebudete vědět, jestli vás budou bavit nebo ne. Já do toho šel vážně s opatrností, protože zdejší hodnocení i nějaké ranné recenze ve mně vzbudily obavy. Proto mě až překvapilo, jak neskutečně mě celá hra bavila a jak mi to uteklo.
Nebudeme si hrát na to, že tahle hra není převratná, protože zkrátka je. Hry s transgender postavami nejsou, alespoň ne seriózní, a od první chvíle zde zkrátka panovala férová obava, že to autoři podělají těmi nejhoršími způsoby. Smeťme to ze stolu hned – to se nestalo. Menšiny ve hrách mají vždy neskutečně špatné postavení, což mě upřímně systematicky štve, protože to obvykle nemá hlavu ani patu. Buď vadí, že je to hlavní téma postava/příběhu, nebo naopak vadí, že je to moc irrelevantní a vlastně by se nic nestalo, kdyby postava byla „normální“. Zkrátka situace, která nemá vítěze. Zatímco ale, budu optimista, s homosexuálními postavami se tento postoj zlepšuje, u transgender to je stokrát horší. Ale, a fakt netuším, jak se jim to povedlo, autoři vážně nalezli rovnováhu. Transsexualita není hlavním tématem hry, není ale ani irelevantní. Není to transgender hra, ale ani „zbytečná“ propaganda, ať je to cokoliv. Je to vážně jemné a realistické. A to je moc dobře, protože tato hra má velký vzdělávací potenciál.
V současné době každý zná gaye, ti prostě tak nějak existují, ale transsexualita je stále těžko pochopitelné téma, a to i pro velmi „liberální“ osoby. Je to něco velmi nedosažitelného. Tato hra problematiku představuje v různých nuancích. Třeba v tom ohledu, že většina lidí vám jen tak nezačne nadávat do zrůd, ale buď neví, jak se chovat nebo říkají ošklivé věci neúmyslně. Také, navzdory přesvědčení některých jiných hráčů, dovedu ocenit romanci s Michaelem, protože to krásně ukázalo, že transsexualita není spojena se sexualitou a někdo může být transgender a zároveň gay. Tohle jsou věci, o kterých nemá mnoho lidí ani netuší a vlastně o tom ani přemýšlet nechce, protože všechno na tohle téma zní děsně kazatelsky a vlastně to útočí na základy kultury. Hra to dělá nenásilně a zkrátka to ukazuje, jak to je.
Vida, to máme dva odstavce o tom, co mu pro hru „není vůbec důležité“ :) Samotný příběh a gameplay je typický pro Dontnod. Je zde spojení lidského dramatu a nadpřirozených schopností. Sourozenci, dvojčata, se setkávají po deseti letech odloučení, které bylo následkem tragické události. Během této doby jedno z dvojčat začalo procházet genderovým přechodem, a zvolilo si jméno Taylor. Ačkoliv jsou oba ze setkání nadšení, brzy začnou odhalovat tajemství minulosti a otevírat staré rány, které možná měli zůstat zavřené. Nadpřirozené schopnosti zde pochází z jejich sourozeneckého pouta. Nejprve "The Voice", což je jejich schopnost telepaticky komunikovat. Druhou schopnost můžeme nazvat "Memories“. Společně mohou vyvolávat vzpomínky a přehrávat si je jako film. Mohou však nastat chvíle, kdy se jejich vzpomínky liší, a poté je na hráči, ke které se přikloní. Různé volby, nejen co se týče vzpomínek, mohou zesílili si naopak zeslabovat sourozenecké pouto, což vede k odlišným koncům hry.
Stejně jako v případě Life is Strange to není o cíli, ale cestě. Volby zde zřejmě mají ještě menší vliv než v jiné hře, pokud nemluvíme o závěru hry, ale je to o zážitku hráče. To, jakou cestou se vydá, vypovídá něco o něm samém, ale což je nakonec hlavní téma hry. Nejde o to, co jsme, ale o tom, co si vybere a co víc – čemu se rozhodneme věřit. Náš život je z větší části v mlze, a je na nás, jak si tuto hrbolatou cestu vyjasníme a k čemu se upneme.
Hra může někomu přidat příliš obyčejná a nudná, ale buďme upřímní – to je sakra velký problém všech Dontnod her a záleží, jestli vás to chytne. Tell Me Why pomáhá fakt, že hra je mnohem kratší než zbytek jejich portfolia, pouze tři kapitoly, takže to tolik nepřešlapuje na jednom místě a pořád se něco děje. Oceňuji, že hra se nerozhodla jím telenovelským směrem. Postavy se skutečně zkoumají, ptají se, jdou pořád v před. Nenechávají věci vyhnít způsobem, jaký nedává smysl
Hra má velmi dobrou optimalizaci a zábavné achievementy. Co je skvělé a zaslouží si vypíchnout je fakt, že pro sběratelské předměty nemusíte jít na druhou stranu mapy, do naprosto nelogických končin, a vlastně lze všechno najít bez větších odboček. Když navíc pochopíte systém, tak víte, kdy a kde přibližně hledat (figurky lze asociovat s postavami v příběhu, takže obvykle když je s nimi primární děj/scéna, tak poblíž bude). Krásnou korunu tomu nasazuje fakt, že hra nabízí funkci „uzavřeného přehrání“. To znamená, že určitou kapitolu/scénu můžeme hrát mimo svůj hlavní safe, ale přesto můžete získat achievementy nebo figurky které chcete, a to vám zůstane i na „hlavní lince.“ Takhle se to dělá
Co se mě tedy týče, hra se mi zkrátka líbila. Hlavně proto, že já tam prostě nevidím žádné, do oči bijící chyby. A to je velké plus. Autoři se myslím nesnažili přidat nic, co by bylo navíc, prostě věděli, co dělají a tak to taky udělali. Největší síla hry však může být i jejím největším problémem. Tahle hra má sice plot twisty a tak, není to ale zase nic co by už Shakespear nevymyslel. Čím víc jste toho viděli/slyšeli/četli/hráli tím více vás příběh nebude překvapovat. To však neznamená, že si nemůžeme užít ten náboj. Jak jsem řekl… hry od Dontnod jsou o cestě.
Resident Evil 4