Předchůdce třetího Diabla jsem se něco nahrála. Zvláště u datadisku dvojky jsem strávila mnoho hodin. Tehdy jsem vždy hrála za čarodějku, a proto jsem si ji vybrala i zde. Na začátku jsem se moc těšila na celé prostředí hry a na to, jak budu kosit nepřátele. To se mi splnilo velmi brzy. Nicméně u dvojky jsem byla zvyklá, že postava čarodějky je na začátku hodně slabá a umírá téměř při každém setkání s větší hordou nepřátel. Tady tomu tak nebylo. Říkala jsem si, že je to tím, že hraji v coopu s Jumasem, takže jsme prostě ve dvou silnější a jde nám zabíjení lépe. Čas ukázal, že tahle hra je prostě nastavena jinak a na obtížnost Normal mě nikdo nezabil ani když jsem jen tak stála a nic nedělala. Ze začátku se to zdálo být výhodou, ale pravda je, že jsem se ve hře začala trochu nudit (obtížnost Torment IV už je o něčem jiném).

Tomuto faktu nepřidala ani skutečnost, že patra vnitřních lokací se šíleně opakovala. Mapy se měnily minimálně a člověk chodil prakticky po těch samých místech v rámci jedné budovy. Nevěřila bych, že to řeknu po dohraní Torchlightu, ale Diablo III je prostě na Diablo moc barevné. Jako čarodějka jsem používala nejčastěji jedno mocné kouzlo, jakýsi plamenný laser, který se podobal zraku Kyklopa z X-manů, když si sundal brýle. Trochu se mi stýskalo po jednoduchém řetězovém blesku. Ten tady byl taky, ale bohužel byl oproti laseru málo účinný.

Na druhou stranu se mi mnohem více líbilo řešení inventáře. Neustále přesouvání věcí ve dvojce tak, aby se mi tam vše vešlo, mě štvalo. Tady to bylo mnohem snazší a mnohem logičtější. Také předměty a jejich vlastnosti mi přišli uživatelsky přehlednější. Nemusela jsem stokrát zkoušet x předmětů a sledovat v profilu postavy, co přesně mi to vezme a co přidá, protože v inventáři se mi rovnou načetly předměty od nejlepšího po nejhorší a ještě se mi pomocí šipek (buď zelených nebo červených) ukázalo, jestli je daný předmět lepší, než ten co mám na sobě.

Příběh jako takový hodnotit nebudu, s mojí špatnou angličtinou jsem z něj moc neměla, ale úkoly i videa mě bavily. To podstatné jsem pochopila ;o) V coopu je skvěle vyřešené sbírání věcí a peněz. U ostatních her, kde lze něco sbírat, se věčně s Jumasem dohadujeme, čí to bylo a kdo to víc potřebuje. Tady to hra sama od sebe rozdělí, nejspíš dle zásluh za zabití a je jedno, kdo to sebere. Ovšem zjistili jsme, že to má i svá úskalí. Když jsme se chtěli dostat do tajného levelu, kdy je třeba nasbírat určité předměty a musel je všechny mít alespoň jeden z nás, tak několikrát po sobě jsem je sebrala jen já, což bylo dost frustrující.

Diablo III by si měl zahrát každý milovník dvojky, aby sám zhodnotil v čem je lepší a co se tak úplně nepovedlo. Nyní netrpělivě čekám na Diablo II: Resurrected a ráda bych si ho zahrála ještě letos, když mám čerstvé zážitky z trojky.