Začátek JFO byl hodně atmosférický, později už hra ztrácela drive. Ano, je to SW, vypadá to labůžově, ale že bych si z toho sedla na zadek, to se nestalo. Vlastně se toho v té hře zas tolik neděje, celou dobu totiž strávíte nad skákáním, běháním, kličkováním mezi ruinami, řešením hádanek a následně hledáním cesty zpět k osobnímu tryskáči (což bylo na provaz). Postupně jsem si ovšem obtížnost snižovala na tu nejlehčí, jinak by PC letěl rychle oknem...tyhle jakože soulovky nejsou pro mé staré pocuchané nervy úplně nejideálnější odreagování po práci :D
Souboji se tedy dalo pak krásně prošvihat, za to u ovládání jsem málem rozlomila klávesnici vejpůl. Jedno z nejhorších ovládání, co jsem snad zažila, ač nevím, zda to nebylo děláno primárně pro konzole a PC se nějak ošulil. Co se týče planet, jsou fajn, moc fajn, ale nic mě vyloženě nenutilo je dokončit na 100%. Mít totiž bandu ponč, to byl vždycky můj sen, že ano....ne. Ostatně mě doslova iritovaly opakované návraty na planety, jen proto, že některé sektory byly uzavřené a otevřely se až po získání schopností na dalších planetách. Takže ne jak Jedi, ale jak Jouda lítáte sem a tam. Největším tahounem nebyl pro mě Cal, ale BD-1, mít ho tak v životní velikosti, beru si ho na rameno i ven!