Rift Apart je váš oblíbený zábavní park, ve kterém už jste byli dvacetkrát, ale stejně přijdete zase. Je to tam totiž fajn. Všichni se na vás usmívají a přesně víte, co vás na každé atrakci čeká.

Stejně jako u Insomniačího Spider-Mana je tady na sto honů cítit zadání zakázky na neškodnou zábavu pro každého. Což je u Ratcheta samozřejmě naprosto správně. Jen by ten děj nemusel být až tak disneyovsky hloupoučký a dialogy až tak plné pozitivní motivace (TM).

Ratchet byl vždy příjemně vtipná rodinná hopsandostřílenda. Jenže tady to občas působí, že si všichni společně zašli na lobotomii, aby byli šťastnější. Sarkastických vtípků a narážek nejen že ubylo, ale spíš se úplně vypařily. A co u Ratcheta zamrzí asi nejvíc jsou vyloženě suchopárné zbraně. Až na dva vtipnější kousky (kropítko a RYNO) je všechno obyčejné nenápadité bumprásk. Podobně je na tom gameplay. Všechno funguje jak má, ale nepřátel je minimum variací a všichni na jedno brdo.

Celé to vypadá a zvučí naprosto úžasně. Jenže to už před pěti lety předchozí díl. Rift Apart nepřichází s ničím vyloženě dechberoucím. Jen je to zase o něco ostřejší, lesklejší a líbivější. DualSense haptika a zvuky z ovladače jsou, stejně jako u Returnalu, příjemný bonus, ale praktický smysl adaptivních triggerů je i tady minimální.

Z prvních ukázek bylo jasné, že se žádná herní revoluce série, ba ani evoluce, konat nebude. Ve výsledku je ale Rift Apart ještě větší sázka na jistotu než Spider-Man. Nenadchne, nepřekvapí, prostě jen pobaví v mezích zákona a vyšumí.