Když jsem přestal používat svůj Sony Ericsson Xperia Play kvůli rozkostičkovanému displeji, nepočítal jsem s tím, že jej ještě někdy zapnu. Snad jedině abych dokončil prvního Crashe Bandicoota, ale určitě ne na rozehrání a dohrání Star Battalionu. Ve vysunutém stavu totiž displej funguje normálně, což je na hraní ideální, ale na přenášení v kapse zas tak úplně ne.
Když jsem Star Battalion spustil poprvé, nijak zvlášť mě nenadchl a používal jsem ho spíše jako rozptýlení pro svého staršího syna. Nesnažil jsem se totiž téměř vůbec pochopit ovládání, a tak jsem se plácal v prologu, který mé ratolesti ke štěstí bohatě stačil. Letos jsem si však řekl, že to přece nemůže být až tak složité a opravdu, stačilo číst pokyny, které vyskakovaly na obrazovce a po chvíli jsem s přiděleným strojem uměl celkem obstojně manévrovat.
No dobrá, pustím se tedy do první mise. Znič satelity, postřílej drony, popoleť o kousek dál a znič kanóny a stíhačky! Dobrá práce, mise splněna. Další mise už přinesla změnu a měl jsem za úkol zničit nepřátelské věže, a pak? Stíhačky samozřejmě. Na scéně se však objevili i mechaničtí pavouci se štíty a před jejich likvidací jsem musel zničit generátory štítu. Další mise, nová loď, noví nepřátelé, ale cíl byl pořád stejný, všechno nebo všechny zničit.
Náplň misí se stále dokola opakuje a jen zřídka se objeví nějaká novinka v podobě sledování jednoho zatoulaného nepřítele nebo infiltrace nepřátelské základny. Přesto jsem se však při tom střílení po všem, co se hýbe či nehýbe celkem bavil, ale je mi jasné, že kdyby hra měla těch misí 50 a ne jen čtrnáct, bavit bych se přestal. Ze všech misí nepovažuji za nejtěžší tu úplně poslední, ale tu s označením 4.2 (In and Out), kterou se načala druhá polovina hry. Ze začátku šlo všechno jako po másle, ale pak jsem narazil na cosi, co na mě neustále střílelo rakety a já neměl téměř žádný manévrovací prostor, a to já tuze nerad.
Když jsem zjistil, že hra obsahuje achievementy, tak jsem jich samozřejmě musel získat co nejvíce. Sestřelit 1 000 nepřátel jsem považoval téměř za nemožné, ale po dohrání hry jsem jich měl přes 500 (za to byl taky ačív) a zbytek jsem sestřelil při plnění dalších úspěchů, především při hledání skrytých mincí. Mimo multiplayerových achievementů, které jsem nemohl splnit nejen proto, že Star Battalion už nikdo nehraje, ale také proto, že mi odešlo zapínaní Wi-fi, jsem získal úplně všechny a dostal se na svých klasických 80 %.
Když jsem Star Battalion spustil poprvé, nijak zvlášť mě nenadchl a používal jsem ho spíše jako rozptýlení pro svého staršího syna. Nesnažil jsem se totiž téměř vůbec pochopit ovládání, a tak jsem se plácal v prologu, který mé ratolesti ke štěstí bohatě stačil. Letos jsem si však řekl, že to přece nemůže být až tak složité a opravdu, stačilo číst pokyny, které vyskakovaly na obrazovce a po chvíli jsem s přiděleným strojem uměl celkem obstojně manévrovat.
No dobrá, pustím se tedy do první mise. Znič satelity, postřílej drony, popoleť o kousek dál a znič kanóny a stíhačky! Dobrá práce, mise splněna. Další mise už přinesla změnu a měl jsem za úkol zničit nepřátelské věže, a pak? Stíhačky samozřejmě. Na scéně se však objevili i mechaničtí pavouci se štíty a před jejich likvidací jsem musel zničit generátory štítu. Další mise, nová loď, noví nepřátelé, ale cíl byl pořád stejný, všechno nebo všechny zničit.
Náplň misí se stále dokola opakuje a jen zřídka se objeví nějaká novinka v podobě sledování jednoho zatoulaného nepřítele nebo infiltrace nepřátelské základny. Přesto jsem se však při tom střílení po všem, co se hýbe či nehýbe celkem bavil, ale je mi jasné, že kdyby hra měla těch misí 50 a ne jen čtrnáct, bavit bych se přestal. Ze všech misí nepovažuji za nejtěžší tu úplně poslední, ale tu s označením 4.2 (In and Out), kterou se načala druhá polovina hry. Ze začátku šlo všechno jako po másle, ale pak jsem narazil na cosi, co na mě neustále střílelo rakety a já neměl téměř žádný manévrovací prostor, a to já tuze nerad.
Když jsem zjistil, že hra obsahuje achievementy, tak jsem jich samozřejmě musel získat co nejvíce. Sestřelit 1 000 nepřátel jsem považoval téměř za nemožné, ale po dohrání hry jsem jich měl přes 500 (za to byl taky ačív) a zbytek jsem sestřelil při plnění dalších úspěchů, především při hledání skrytých mincí. Mimo multiplayerových achievementů, které jsem nemohl splnit nejen proto, že Star Battalion už nikdo nehraje, ale také proto, že mi odešlo zapínaní Wi-fi, jsem získal úplně všechny a dostal se na svých klasických 80 %.
Pro: mnoho druhů nepřátel, stealth části některých misí, achievementy
Proti: převážná většina hry je jen o střílení, druhá polovina mise 4.2