Těžko se mě hledají slova, kterými bych Longest Journey popsal. Dohrál jsem v životě mraky adventur - vtipných, pohádkových, sci-fi, hororových, krimi. S parserem, se spoustou příkazů i těch co vodí za ruku spoustou ulehčení. Logických i nelogických. Kombinačních i těch, kde se posouváte dál prostřednictvím rozhovorů. A kdybych si měl vybrat jednu, jedinou na první místo, tak by to s mírným váháním byla právě Longest Journey.
Tahle hra má totiž od všeho trochu a zručně to kombinuje. Ať už různé adventurní postupy, vážný i humorný přístup a dokonce i dva zcela různé žánry - sci-fi a fantasy. A snad s výjimkou Albionu jsem nikdy neviděl, že by sci-fi a fantasy tak skvěle fungovaly vedle sebe.
Longest Journey se předně skvěle hraje. Nikde jsem se nezasekl kvůli pixelhuntingu, nikde jsem nemusel hledat cestu, nenarazil na nějaký dead end, či trigger aktivovaný o 10 obrazovek vedle. Nikdy nejste zahlceni milionem krámů, jen zřídka dojde na něco nelogického. Naopak - je tu příjemná mapa, ve které Vám mizí přebytečné lokace. Je tu deník, který je opravdu zábavný číst a občas obsahuje jemné pošťouchnutí. Pokud zkoušíte použít předmět ať už v inventáři nebo na obrazovce a mělo by to fungovat, předmět se rozzáří. A hlavně se střídají postupy. Občas obíháte postavy a konverzací s nimi se dostáváte dál. Někdy postupujete dál obrazovku za obrazovkou, jindy adventuříte na malém prostoru, pak zase řešíte puzzle. A hlavně konverzujete. Dialogy jsou opravdu rozsáhlé, monumentální, rozvětvené a hluboké.
Čímž se oslím můstkem dostávám k příběhu. Osmnáctiletá April Ryanová žije v malebném předmětí Venice s partou kamarádů u lesbické bytné. Pracuje u nepříjemného šéfa, maluje, má trauma z otce, občas si nevěří, je vtipná, milá a řeší problémy jako obyčejná (nikoliv hloupá!) teenagerka. Tomuto pomalému úvodu jsou věnovány až na pár snů první dvě kapitoly a ač se mi to moc nelíbilo, zpětně jsem to docenil - umožní to hráči opravdu pochopit myšlení obyčejné dívky, která je shodou okolností vyvolená zachránit rovnováhu mezi dvěma světy a do konce s tím bojuje.
A Longest Journey je opravdu epický příběh. Možná jeden z nejlepších herních příběhů vůbec. Venice jsou totiž předměstím futuristického Newportu na Zemi počátku 23. století. Je to dystopie jak když vyšije - dole žije lůza čemuž většinou odpovídají i lokace, nahoře v přepychu boháči. Korporace vlastní i policii, televize vymývá lidem mozky, svět ovládá čím dál vlivnější sekta. Nad Zemí je vesmírná stanice, odkud jsou lidi posílání jako "kolonisté", ve skutečnosti otroci na jiné světy. Zkrátka sci-fi jak když vyšije. Jenže April se dovídá, že Země není jediná - je to vlastně Stark, vědecká půlka kdysi rozdělené planety.
Tou magickou půlkou je Arcadie. A to je pro změnu fantasy jako lusk. Magie, alchymie, v lese žije monstrum, v čarodějné věži zlotřilý černokněžník, na kontinentu se nachází různé (neskutečně propracované a originální) rasy. A čeká nás tradiční putování - za 4 částmi amuletu které vlastní různé rasy, za nalezením 4 draků a jejich klenotů. April je totiž Shifter, člověk co může mezi světy přecházet, což je vzácné a je předurčena otevřít dimenzi Strážců a možná se stát Strážcem a nastolit Rovnováhu mezi světy, kterou se snaží někdo zničit.
Tímhle neprozrazuji žádné velké spoilery, tohle všechno hra na hráče vychrlí někde ve 3 kapitole ze 13ti a pokud je hráč ztracený, April je ztracená s hráčem. A celou dobu s tím bojuje - s tím že chce žít normální život, že není hrdinka, přemýšlením jestli se nezbláznila, pochybami o sobě.
Celé to táhne dopředu neskutečná spousta věcí. Obsáhlé dialogy a popisy, které Vám dají šanci opravdu poznat jednotlivé rasy či postavy. Epiku střídá humor, protože jako ve skutečném životě je někdo trošku/hodně blázen, někdo hajzl, někdo myslí jen na sex a někdo je vtipálek. Je tu hloubka, fungují zde emoce, jsou tu uvěřitelné přátelství a vztahy a je tu pár zvratů a odhalení, pár věcí co zamrzí a vše vrcholí opravdu epickým finálem, které uzavírá příběh (zbytečně znovuotevřený Dreamfallem). Nejoblíbenější postava? Kromě April jednozračně pták Crow - vtipný, machrující, balící, vyděšený i pochybující o přátelství April.
Celé by to nefungovalo bez technické stránky, která je s jednou výjimkou úžasná. Ve Starku střídají odpudivá ghetta nablýskané věže boháčů a tu zase chladná vesmírná loď. V Arcadii narazíme na malebné krajiny, obrovité živoucí město či podmořský svět. Občas hraje pěkná hudba, v těch pravých momentech se objeví oku lahodící animačka. Jedinou a pořádnou výtkou jsou hranaté a celkem mizerně rozhýbané postavy, to si myslím, že i v roce 2000 šlo udělat lépe.
Každopádně Longest Journey je pro mě klenot, který září o to víc, že vyšel v době, kdy každý prohlašoval adventury za mrtvý žánr, vše muselo být ve 3D - a najednou se ukázalo že nemuselo. Nebýt této hry, renesance žánru ač pozvolná by se nikdy nekonala. Bez přemýšlení 100%.
Tahle hra má totiž od všeho trochu a zručně to kombinuje. Ať už různé adventurní postupy, vážný i humorný přístup a dokonce i dva zcela různé žánry - sci-fi a fantasy. A snad s výjimkou Albionu jsem nikdy neviděl, že by sci-fi a fantasy tak skvěle fungovaly vedle sebe.
Longest Journey se předně skvěle hraje. Nikde jsem se nezasekl kvůli pixelhuntingu, nikde jsem nemusel hledat cestu, nenarazil na nějaký dead end, či trigger aktivovaný o 10 obrazovek vedle. Nikdy nejste zahlceni milionem krámů, jen zřídka dojde na něco nelogického. Naopak - je tu příjemná mapa, ve které Vám mizí přebytečné lokace. Je tu deník, který je opravdu zábavný číst a občas obsahuje jemné pošťouchnutí. Pokud zkoušíte použít předmět ať už v inventáři nebo na obrazovce a mělo by to fungovat, předmět se rozzáří. A hlavně se střídají postupy. Občas obíháte postavy a konverzací s nimi se dostáváte dál. Někdy postupujete dál obrazovku za obrazovkou, jindy adventuříte na malém prostoru, pak zase řešíte puzzle. A hlavně konverzujete. Dialogy jsou opravdu rozsáhlé, monumentální, rozvětvené a hluboké.
Čímž se oslím můstkem dostávám k příběhu. Osmnáctiletá April Ryanová žije v malebném předmětí Venice s partou kamarádů u lesbické bytné. Pracuje u nepříjemného šéfa, maluje, má trauma z otce, občas si nevěří, je vtipná, milá a řeší problémy jako obyčejná (nikoliv hloupá!) teenagerka. Tomuto pomalému úvodu jsou věnovány až na pár snů první dvě kapitoly a ač se mi to moc nelíbilo, zpětně jsem to docenil - umožní to hráči opravdu pochopit myšlení obyčejné dívky, která je shodou okolností vyvolená zachránit rovnováhu mezi dvěma světy a do konce s tím bojuje.
A Longest Journey je opravdu epický příběh. Možná jeden z nejlepších herních příběhů vůbec. Venice jsou totiž předměstím futuristického Newportu na Zemi počátku 23. století. Je to dystopie jak když vyšije - dole žije lůza čemuž většinou odpovídají i lokace, nahoře v přepychu boháči. Korporace vlastní i policii, televize vymývá lidem mozky, svět ovládá čím dál vlivnější sekta. Nad Zemí je vesmírná stanice, odkud jsou lidi posílání jako "kolonisté", ve skutečnosti otroci na jiné světy. Zkrátka sci-fi jak když vyšije. Jenže April se dovídá, že Země není jediná - je to vlastně Stark, vědecká půlka kdysi rozdělené planety.
Tou magickou půlkou je Arcadie. A to je pro změnu fantasy jako lusk. Magie, alchymie, v lese žije monstrum, v čarodějné věži zlotřilý černokněžník, na kontinentu se nachází různé (neskutečně propracované a originální) rasy. A čeká nás tradiční putování - za 4 částmi amuletu které vlastní různé rasy, za nalezením 4 draků a jejich klenotů. April je totiž Shifter, člověk co může mezi světy přecházet, což je vzácné a je předurčena otevřít dimenzi Strážců a možná se stát Strážcem a nastolit Rovnováhu mezi světy, kterou se snaží někdo zničit.
Tímhle neprozrazuji žádné velké spoilery, tohle všechno hra na hráče vychrlí někde ve 3 kapitole ze 13ti a pokud je hráč ztracený, April je ztracená s hráčem. A celou dobu s tím bojuje - s tím že chce žít normální život, že není hrdinka, přemýšlením jestli se nezbláznila, pochybami o sobě.
Celé to táhne dopředu neskutečná spousta věcí. Obsáhlé dialogy a popisy, které Vám dají šanci opravdu poznat jednotlivé rasy či postavy. Epiku střídá humor, protože jako ve skutečném životě je někdo trošku/hodně blázen, někdo hajzl, někdo myslí jen na sex a někdo je vtipálek. Je tu hloubka, fungují zde emoce, jsou tu uvěřitelné přátelství a vztahy a je tu pár zvratů a odhalení, pár věcí co zamrzí a vše vrcholí opravdu epickým finálem, které uzavírá příběh (zbytečně znovuotevřený Dreamfallem). Nejoblíbenější postava? Kromě April jednozračně pták Crow - vtipný, machrující, balící, vyděšený i pochybující o přátelství April.
Celé by to nefungovalo bez technické stránky, která je s jednou výjimkou úžasná. Ve Starku střídají odpudivá ghetta nablýskané věže boháčů a tu zase chladná vesmírná loď. V Arcadii narazíme na malebné krajiny, obrovité živoucí město či podmořský svět. Občas hraje pěkná hudba, v těch pravých momentech se objeví oku lahodící animačka. Jedinou a pořádnou výtkou jsou hranaté a celkem mizerně rozhýbané postavy, to si myslím, že i v roce 2000 šlo udělat lépe.
Každopádně Longest Journey je pro mě klenot, který září o to víc, že vyšel v době, kdy každý prohlašoval adventury za mrtvý žánr, vše muselo být ve 3D - a najednou se ukázalo že nemuselo. Nebýt této hry, renesance žánru ač pozvolná by se nikdy nekonala. Bez přemýšlení 100%.
Samorost 3