K Disco Elysiu jsem první dvě hodiny přistupovala nedůvěřivě a opatrně, hra se mi zdála taková moc přechytralá, něco jako vysokoškolák, který si přečetl tři knížky a teď rozumí všemu, zvláště pak marxismu, Nietzschemu, Evropské unii a těmhle blbostem, taky mě odrazovala těžkopádným ovládáním na PS4 (ten neuvěřitelný zážitek, kdy se z Evrartova kontejneru dostáváte deset minut) a iritovala nesnesitelným hlasem Cunoesse a vybzučením nadávky faggot (proč to do textu tedy vůbec dávají...). Jaký to omyl! Zpětně si uvědomuji, že mě hra vlastně bavila od samého začátku, že mě tím, jak krok po kroku odkrýváte tu zvláštní podobnost mezi světem hry a tím naším, kdy to všechno tak nějak sedí, ale ne docela (staletí přece nemají čísla), začala tak nenápadně pohlcovat, až z toho nakonec bylo snad čtyřicet hodin  naprostého ponoření „musím přečíst a projít a vyzkoušet naprosto všechno, the pale a třídní konflikt a francouzský revacholský přízvuk mě nakonec fakt baví a chci toho co nejvíc a co nejdéle, a pro jistotu si to pak dám ještě jednou (a tentokrát s drogami a alkoholem)".

Ukázalo se, že Disco Elysium je něco, co mi strašně dlouho chybělo – konečně možnost vybrat skutečné odpovědi místo kolečka srdíčko-kladívko-neutrál, konečně opravdový role-playing, kdy vlastnosti, do kterých investujete, opravdu vytvarují váš herní zážitek. Rozhodnutím, do čeho investovat fakt zásadně ovlivníte, jaký bude Harry detektiv, jak na něj budou ostatní reagovat,co se mu podaří zjistit, jaké situace odemknete a jaké doplňkové komentáře k tomu, co se děje kolem něj, dostanete.

Hlavní dějová linka je pokaždé víceméně stejná (i když v konfrontaci se žoldáky přijdete o Kima, dostanete náhradu, i když zatknete Klaasje, trajektorii kulky si stejně nakonec nějak odvodíte, dokonce i když ani nesundáte oběšence ze stromu, tak pořád „vyhrajete“). Váš přístup může ale být zásadně odlišný: Harry může být neustále se všem omlouvající uzlíček lítosti a dobrých úmyslů, ale i totální debil na drogách, který se neptá, ale rovnou vyráží dveře. Hra je i přes svůj někdy dosti temný tón i povedeně, tak nějak trpce a lidsky vtipná, za celou herní dobu a dlouhé řádky textu mě nudila snad jen v několika místech při bourání čtvrté zdi s vedlejším questem o vývojářích nejlepšího RPG všech dob. Má řadu naprosto neskutečných hlášek a momentů, které se těžko vytahují mimo hru, protože se prostě musí zažít a slyšet v tom kontextu (karaoke, telefonát expřítelkyni, setkání s kryptidem), a po těch několik váhavých hodinách na začátku si mě naprosto omotala kolem prstu, že v podstatě nepřicházím na žádný důvod, proč by neměla mít 100%. Hrála jsem už tu upgradovanou verzi s plným dabingem, který si myslím byl až na tu Cunoesse též hodně slušný.

Co bylo pro mě RDR2 v roce 2019, je Disco Elysium ve 2021. Jediný problém je v tom, že u mě po dohrání tohoto typu hry nastává zas to období limba, kdy mi připadá, že nic prostě už není tak dobré a že mě žádná hra tak nebaví.