Originální Fable jsem nikdy nehrála a tohle bylo moje úplně první seznámení se sérií. O hře jsem prakticky věděla jen to, že je to RPG, kde postavu ovládáte od dítěte až do dospělosti a na základě vašich rozhodnutí se malý chlapec přikloní k dobru nebo ke zlu. No tak nějak jsem dostala polotovar obojího.
Dětství je tu velmi krátké a po dohrání tutoriálu už ovládáte dospěláka. To, jestli mu je dvacet nebo o pár let víc opravdu už nehraje roli. Třeba to, že ze začátku dětsky vypadající hře je i bordel s dominatrix mě dost překvapilo. A slibování ovlivnitelné morálky je taky nedopečené hlavně proto, že kdykoliv zabijete banditu nebo nějakou příšeru, tak se vám to hned připíše jako dobrý skutek, lidská nátura o sebezachování tu nic neznamená. A samotná logika, že v guildě pro hrdiny si může zadat úkol bandita je taky trochu mimo mísu. Titul hrdina se tu háže opravdu na každého, a vůbec nezáleží, jestli zaslouženě: Sám Weaver, master guildy, je největší zbabělec, kterého jsem zabila už jen z principu. Kdyby se nezabarikádoval s hromadou strážných, protože měl bobky, že obětuju jeho duši k zastavení toho největšího záporáka ve hře, tak bych ho možná i nechala jít. To, že ještě hodí do xichtu hlášku typu "já jsem tě vychoval, jsi zklamání" atd. no... si to zabodnutí zasloužil.
Thunder se svojí hláškou: "If I can't have her, no one can." a začne bitku na život a na smrt, ale pak se odšourá pryč, než má člověk šanci ho dorazit, protože sice nedokázal získat Lady Grey (jakoby to, že zabije druhého nápadníka hrálo nějakou roli), a ani nepomstil svojí sestru (jo jo, Whisper jsem taky zabila), ale radši bude žít jako zbabělec ALE hrdina, než aby hrdinsky umřel. Nebo spolknul svojí nemístnou a neoprávněnou pýchu.
A když už to zmiňuji tak Whisper jsem zabila už jen proto, že přes hloupé nadávky po celou dobu hry, kdykoliv se s ní člověk potkal, tak v aréně, když jde do tuhého řekne: jsme se přece domluvili, že se navzájem nezabijem, ne? Ne, Whisper, ty ses domluvila sama se sebou, protože MC není nadabovaný a umí se dorozumívat jen emotikony. Žádný souhlas z mojí strany opravdu nepadl.
Příběh prostě byl takový hala bala, nějaké citové vazby k charakterům jsem neměla, a Whisper, která asi měla vyvolat některé morální dilema, opravdu svojí roli nesplnila. Ze sourozenského i když lehce rivalského vztahu, na který to asi mělo hrát, vylezla akorát zahořklost a závist okořeněná zesměšňováním hlavního hrdiny jen proto, že byl v danou chvíli lepší. Veškerý konflikt mezi postavami vznikal opravdu jen ze závisti nebo ze zbabělství. Což ve hře, kde je centrální cech hrdinů, smysl fakt nedává. Jediná solidní postava v celé hře, která si ten titul hrdiny zasloužila byla Briar Rose. Ostatní fakt ne. I ta morální rozstřelka mezi dobrem a zlem je zabalená jen do plnění úkolů z té dobré nebo špatné strany, což je samo o sobě celkem arbitrární, stejně jakože svatoušek je blonďáček a špatný charakter se odráží v černých vlasech a svraštělém obličeji. Ošklivost se špatností v realitě moc společného nemá.
Ale abych nerozebírala jen ten příběh. Ovládání bylo ze začátku takové všelijaké, ale zvykla jsem si. Předem jsem byla připravená na možnost, že budu muset zapojit konzolový ovladač, ale nakonec jsem si vystačila s myší a klávesnicí. Nejhorší na ovládacích prvcích byl jednoznačně inventář, který byl jednak nepřehledný, ale taky nešel nijak svižně navigovat. Hotkeys částečně pomohly, ale třeba automatická nabídka interakcí na první třech F klávesách někdy šla úplně mimo mísu. I ukládací systém byl nepřehledný, a díky jednomu nechtěnému manuálnímu uložení se mi povedlo přepsat poslední save s tím, že mě to vrátilo o půl hodiny gameplaye zpět. Hra sice přesunutá z konzole, ale absolutně neintuitivní na počítači.
Questy, jak ta hlavní příběhová i ty ostatní se spoléhali na hordy nepřátel a ačkoliv souboje nejsou vůbec náročné, neustálé návaly dalších protivníků po chvíli omrzí. Hlavně v případě těch hlavních bossů, kde princip obecně je vždy jedna velká mrcha, která dokud žije, tak přivolává další a další menší mrchy. Hrdina má možnost si vybrat ze tří odvětví, která bude zlepšovat: magie, chladné zbraně anebo střelba lukem či kuší. Problém nastává v tom, když člověk (ehm, já) nahází skoro všechny zkušeností bodíky do fyzičky a melee, a pak zjistí, že nejhlavnější z hlavních bossů se dá zabít jen na dálku. Pecka. A když vás pak poslední save hází do pozice, kdy nemůžete už vylepšit svoje schopnosti ani nakoupit více lektvarů, tak přeji pevné nervy.
I přes veškeré moje výčitky mě hra bavila. Na to, že se jedná o předělávku hry z roku 2004, hra nabízí opravdu dost. Jak nějakou tu volnost v tom, jak hráč bude navigovat příběh, dodatečných věcí jako minihry, sbírání klíčů a otevírání démon brán, možnost si někoho vzít, vlastnit a pronajímat bydlení, rybaření a pár questů, které nejsou zaměřeny na kombat. Ne všechno je perfektní, ale rozhodně je to víc, než jsem čekala, že ve hře najdu. Koncept celé hry a série ve svojí době měl na hráče asi úplně jiný účinek, než teď, kdy volnost v RPG hrách je skoro samozřejmostí a denním chlebem hráčů všech možných žánrů. K lepšímu hodnocení je potřeba nějaká ta nostalgie k původní hře, a to já opravdu nemám.
Dětství je tu velmi krátké a po dohrání tutoriálu už ovládáte dospěláka. To, jestli mu je dvacet nebo o pár let víc opravdu už nehraje roli. Třeba to, že ze začátku dětsky vypadající hře je i bordel s dominatrix mě dost překvapilo. A slibování ovlivnitelné morálky je taky nedopečené hlavně proto, že kdykoliv zabijete banditu nebo nějakou příšeru, tak se vám to hned připíše jako dobrý skutek, lidská nátura o sebezachování tu nic neznamená. A samotná logika, že v guildě pro hrdiny si může zadat úkol bandita je taky trochu mimo mísu. Titul hrdina se tu háže opravdu na každého, a vůbec nezáleží, jestli zaslouženě: Sám Weaver, master guildy, je největší zbabělec, kterého jsem zabila už jen z principu. Kdyby se nezabarikádoval s hromadou strážných, protože měl bobky, že obětuju jeho duši k zastavení toho největšího záporáka ve hře, tak bych ho možná i nechala jít. To, že ještě hodí do xichtu hlášku typu "já jsem tě vychoval, jsi zklamání" atd. no... si to zabodnutí zasloužil.
Thunder se svojí hláškou: "If I can't have her, no one can." a začne bitku na život a na smrt, ale pak se odšourá pryč, než má člověk šanci ho dorazit, protože sice nedokázal získat Lady Grey (jakoby to, že zabije druhého nápadníka hrálo nějakou roli), a ani nepomstil svojí sestru (jo jo, Whisper jsem taky zabila), ale radši bude žít jako zbabělec ALE hrdina, než aby hrdinsky umřel. Nebo spolknul svojí nemístnou a neoprávněnou pýchu.
A když už to zmiňuji tak Whisper jsem zabila už jen proto, že přes hloupé nadávky po celou dobu hry, kdykoliv se s ní člověk potkal, tak v aréně, když jde do tuhého řekne: jsme se přece domluvili, že se navzájem nezabijem, ne? Ne, Whisper, ty ses domluvila sama se sebou, protože MC není nadabovaný a umí se dorozumívat jen emotikony. Žádný souhlas z mojí strany opravdu nepadl.
Příběh prostě byl takový hala bala, nějaké citové vazby k charakterům jsem neměla, a Whisper, která asi měla vyvolat některé morální dilema, opravdu svojí roli nesplnila. Ze sourozenského i když lehce rivalského vztahu, na který to asi mělo hrát, vylezla akorát zahořklost a závist okořeněná zesměšňováním hlavního hrdiny jen proto, že byl v danou chvíli lepší. Veškerý konflikt mezi postavami vznikal opravdu jen ze závisti nebo ze zbabělství. Což ve hře, kde je centrální cech hrdinů, smysl fakt nedává. Jediná solidní postava v celé hře, která si ten titul hrdiny zasloužila byla Briar Rose. Ostatní fakt ne. I ta morální rozstřelka mezi dobrem a zlem je zabalená jen do plnění úkolů z té dobré nebo špatné strany, což je samo o sobě celkem arbitrární, stejně jakože svatoušek je blonďáček a špatný charakter se odráží v černých vlasech a svraštělém obličeji. Ošklivost se špatností v realitě moc společného nemá.
Ale abych nerozebírala jen ten příběh. Ovládání bylo ze začátku takové všelijaké, ale zvykla jsem si. Předem jsem byla připravená na možnost, že budu muset zapojit konzolový ovladač, ale nakonec jsem si vystačila s myší a klávesnicí. Nejhorší na ovládacích prvcích byl jednoznačně inventář, který byl jednak nepřehledný, ale taky nešel nijak svižně navigovat. Hotkeys částečně pomohly, ale třeba automatická nabídka interakcí na první třech F klávesách někdy šla úplně mimo mísu. I ukládací systém byl nepřehledný, a díky jednomu nechtěnému manuálnímu uložení se mi povedlo přepsat poslední save s tím, že mě to vrátilo o půl hodiny gameplaye zpět. Hra sice přesunutá z konzole, ale absolutně neintuitivní na počítači.
Questy, jak ta hlavní příběhová i ty ostatní se spoléhali na hordy nepřátel a ačkoliv souboje nejsou vůbec náročné, neustálé návaly dalších protivníků po chvíli omrzí. Hlavně v případě těch hlavních bossů, kde princip obecně je vždy jedna velká mrcha, která dokud žije, tak přivolává další a další menší mrchy. Hrdina má možnost si vybrat ze tří odvětví, která bude zlepšovat: magie, chladné zbraně anebo střelba lukem či kuší. Problém nastává v tom, když člověk (ehm, já) nahází skoro všechny zkušeností bodíky do fyzičky a melee, a pak zjistí, že nejhlavnější z hlavních bossů se dá zabít jen na dálku. Pecka. A když vás pak poslední save hází do pozice, kdy nemůžete už vylepšit svoje schopnosti ani nakoupit více lektvarů, tak přeji pevné nervy.
I přes veškeré moje výčitky mě hra bavila. Na to, že se jedná o předělávku hry z roku 2004, hra nabízí opravdu dost. Jak nějakou tu volnost v tom, jak hráč bude navigovat příběh, dodatečných věcí jako minihry, sbírání klíčů a otevírání démon brán, možnost si někoho vzít, vlastnit a pronajímat bydlení, rybaření a pár questů, které nejsou zaměřeny na kombat. Ne všechno je perfektní, ale rozhodně je to víc, než jsem čekala, že ve hře najdu. Koncept celé hry a série ve svojí době měl na hráče asi úplně jiný účinek, než teď, kdy volnost v RPG hrách je skoro samozřejmostí a denním chlebem hráčů všech možných žánrů. K lepšímu hodnocení je potřeba nějaká ta nostalgie k původní hře, a to já opravdu nemám.
