Za posledních patnáct let jsem žánru FPS snad s výjimkou Dooma nikdy moc neholdoval a ani jsem se moc o hry tohoto typu nezajímal a tak jsem o sérii Dishonored prakticky vůbec nevěděl. Letos jsem se ke střílečkám začal zase pomalu vracet a i díky Herní výzvě jsem se po Bioshocku dostal právě k této hře. Tu jsem si totiž vybral na doporučení ostatních s tím, že se dá dohrát bez jediného zabití. Nicméně její hraní jsem začal klasickým likvidačním způsobem, abych se pořádně seznámil s mechanismy hry a následně jsem plánoval, že hru rozehraji znovu za pacifistu.
Příběh hry je celkem jednoduchý a předvídatelný plot twist se zradou jsem očekával zhruba od 3 mise, celkově mě ani nenadchnul, ani neurazil. Velmi se mi ale líbí svět, do kterého je hra zasazena: technika postavená na velrybím oleji, kontrast bohatých lidí žijících v luxusních čtvrtích s chudinou z ulice, kde se to hemží krysami a zombie, atd. Prostě atmosféra, jak má být.
Nejvíce mě ale na hře bavil samotný průběh hry a možnosti, které mi hra dávala. Myslím tím různé způsoby, kterými lze jednotlivé úseky úrovní procházet. Jak můžu všechny po staru postřílet, nebo můžu hacknout obranný systém, který se postará o značnou část nepřátel. A nebo můžu potichu likvidovat jednoho nepřítele za druhým, a nebo se jim můžu potichu vyhnout. Postupem času jsem zjistil, že mě ten přímý střet s nepřáteli bavil míň a míň a že jsem se stále více snažil vymyslet právě nějakou tu alternativu. Líbí se mi, že až na pár výjimek lze každého nepřítele de facto odstranit na jeden útok/omráčení a že tu nejsou žádné boss fighty, proti nepřátelům s hromadou životů.
A jak jsem zmínil na začátku, po dohrání hlavní hry jsem ji rozehrál znovu a tentokrát bez zabíjení a bez odhalení nepřítelem či vyvolání případného poplachu. Měl jsem docela výhodu v tom, že jsem jednotlivé úrovně již znal, takže jsem vlastně už rovnou věděl kam jít a tak jsem již jen hledal způsob, jak projít kolem strážců. Bohužel se mi ale několikrát stalo to, že i když jsem si nebyl vědom, že bych někoho zabil nebo byl viděn, tak mi ve výsledném zhodnocení naskočilo nějaké zabití nebo odhalení, takže následovalo opakování celé mise. Přitom by docela pomohlo, kdybych měl možnost během mise nakouknout do průběžných statistik a zjistit, že jsem udělal něco špatně a danou část od poslední uložené pozice si případně zopakovat. Na druhou stranu ale se znalostí celé úrovně a postupu jak na to už nebyl zase takový problém prolétnout celou úroveň za mnohem kratší dobu.
Dalším zajímavým zpestřením hry je pak přítomnost magie neboli nadpřirozených schopností. Ty jsem si interně rozdělil na dvě kategorie: Blink a všechny ostatní, které jsem moc nepoužíval. Pravda, trošku to teď zlehčuji, protože schopnosti jsou to zajímavé (hlavně Possession a Dark Vision) a při svém prvním průchodu hrou jsem je zkoušel využívat. Ale při hraní za pacifistu a neviděného (+ Mostly Flesh and Steel) jsem zjistil, že je vlastně ani tak moc nepotřebuji a vystačím si pouze s Blinkem. Hrál jsem na normální obtížnost, tak hádám, že na těch těžších se budou hodit mnohem víc.
Musím říct, že mě hra velice příjemně překvapila, hlavně těmi možnostmi a atmosférou. Hra má samozřejmě i své chyby (hlavně AI), ale není to nic, co by se nedalo překousnout. Za mě tedy velký palec nahoru.
Příběh hry je celkem jednoduchý a předvídatelný plot twist se zradou jsem očekával zhruba od 3 mise, celkově mě ani nenadchnul, ani neurazil. Velmi se mi ale líbí svět, do kterého je hra zasazena: technika postavená na velrybím oleji, kontrast bohatých lidí žijících v luxusních čtvrtích s chudinou z ulice, kde se to hemží krysami a zombie, atd. Prostě atmosféra, jak má být.
Nejvíce mě ale na hře bavil samotný průběh hry a možnosti, které mi hra dávala. Myslím tím různé způsoby, kterými lze jednotlivé úseky úrovní procházet. Jak můžu všechny po staru postřílet, nebo můžu hacknout obranný systém, který se postará o značnou část nepřátel. A nebo můžu potichu likvidovat jednoho nepřítele za druhým, a nebo se jim můžu potichu vyhnout. Postupem času jsem zjistil, že mě ten přímý střet s nepřáteli bavil míň a míň a že jsem se stále více snažil vymyslet právě nějakou tu alternativu. Líbí se mi, že až na pár výjimek lze každého nepřítele de facto odstranit na jeden útok/omráčení a že tu nejsou žádné boss fighty, proti nepřátelům s hromadou životů.
A jak jsem zmínil na začátku, po dohrání hlavní hry jsem ji rozehrál znovu a tentokrát bez zabíjení a bez odhalení nepřítelem či vyvolání případného poplachu. Měl jsem docela výhodu v tom, že jsem jednotlivé úrovně již znal, takže jsem vlastně už rovnou věděl kam jít a tak jsem již jen hledal způsob, jak projít kolem strážců. Bohužel se mi ale několikrát stalo to, že i když jsem si nebyl vědom, že bych někoho zabil nebo byl viděn, tak mi ve výsledném zhodnocení naskočilo nějaké zabití nebo odhalení, takže následovalo opakování celé mise. Přitom by docela pomohlo, kdybych měl možnost během mise nakouknout do průběžných statistik a zjistit, že jsem udělal něco špatně a danou část od poslední uložené pozice si případně zopakovat. Na druhou stranu ale se znalostí celé úrovně a postupu jak na to už nebyl zase takový problém prolétnout celou úroveň za mnohem kratší dobu.
Dalším zajímavým zpestřením hry je pak přítomnost magie neboli nadpřirozených schopností. Ty jsem si interně rozdělil na dvě kategorie: Blink a všechny ostatní, které jsem moc nepoužíval. Pravda, trošku to teď zlehčuji, protože schopnosti jsou to zajímavé (hlavně Possession a Dark Vision) a při svém prvním průchodu hrou jsem je zkoušel využívat. Ale při hraní za pacifistu a neviděného (+ Mostly Flesh and Steel) jsem zjistil, že je vlastně ani tak moc nepotřebuji a vystačím si pouze s Blinkem. Hrál jsem na normální obtížnost, tak hádám, že na těch těžších se budou hodit mnohem víc.
Musím říct, že mě hra velice příjemně překvapila, hlavně těmi možnostmi a atmosférou. Hra má samozřejmě i své chyby (hlavně AI), ale není to nic, co by se nedalo překousnout. Za mě tedy velký palec nahoru.
