Jsem silný jako Einstein a chytrý jako Rambo! Vlastně naopak…
Ztracený Ostrov je to dnes jedna z nejzvláštnějších her, co jsem kdy hrál. Proč přesně tomu tak je jsem se dozvěděl až později, kdy jsem si konečně přečetl zmatenou historii této hry a proč se zkrátka zdá, že hra v půlce mění žánr a styl. Jde o to, že ono to není tak extrémní, ale je to dostatečně znatelné. Přesto jsem ale nevěděl, jestli to byl autorský záměr. Ono ale asi ne, prostě to tak vyšlo. Tyhle náhody se v životě stávají a ono to nakonec může dopadnout docela dobře, ačkoliv ten pocit horké jehly tam bude. Jeden z mých oblíbených béčkových seriálů se také kdysi dostal do situace, kdy museli kouzlit následkem reálného světa, a vytvořilo to jeden zajímaví plot twist. Mám dojem, že u Ztraceného Ostrova je to podobného, ačkoliv nepatrně lacinější.
Ale od začátku. Ztrácený Ostrov je pro mě jako Ve Stínu Havrana light. Je zde neskutečné množství podobných složek. Jedná se o mysteriózní hru s nádechem humoru, který dodává i nezaměnitelný dabing Lábuse. Zatímco Havran byl však pod svým povrchem neskutečně složitá alegorie, která může působit jako slepenec nějaké mozaiky, Ztracený Ostrov je o něco více příběhový a dobrodružný. Je to tak trochu jako hrát hru podle knihy „jak vytvořit příběh“ ale ty jednotlivé složky docela fungují. „Problém“, který však dodává hře i šmrnc, je zkrátka to, že díky neúčastní původního autora v druhé části hry, mnoho věcí prostě vyzní do ztracena a NIKDY se nevyřeší. Proto je pro mě také Ztrácený Ostrov horší než ve Stínu Havrana, protože tam se věci vyřešit NEMĚLI – hra vám dala informace a vy jste je pak museli zpracovat. Ztrácený Ostrov však na začátku zabalí spoustu dárečků, dá hrdinovi MacGuffin, ale na konci se většina těch dárečků nerozbalí a mnohočetné konce nedávají moc smysl.
To zní děsně negativně, že? Problém je, že já to jako dítě žral a vlastně i dnes jsem tím tak trochu okouzlený, protože… já nevím, ta horká jehla dodává té hře jakýsi nedbalý šarm a nezapomenutelnost.
Z hlediska herního desingu je fajn, že hra nabízí mnohočetnost řešení některých problémů, což je pro tak starou adventuru docela příjemné. Také mi v hlavě uvízli některé cutscény, které byli moc hezky a často vtipně udělané. Vynikající soundtrack. Občas je však problém s logikou některých úkonů, což je u komediálních her tak trochu zvykem – například použití šátku pro provedení kouzla, ačkoliv postava nikdy neprojevila žádnou magickou moc.
Nicméně – Ztrácený Ostrov bude pro mnoho lidí dnes ztrátou času. Pro mě to byl zajímaví herní zážitek, který několikrát zpestřil mé dětství a upřímně mě rozesmála. Některé cutscény jsou velmi vtipné a je v nich vidět neskutečná kreativita. Díru do světa s tím nikdo neudělá, ale je to zkrátka takový fajn žvanec.
Ztracený Ostrov je to dnes jedna z nejzvláštnějších her, co jsem kdy hrál. Proč přesně tomu tak je jsem se dozvěděl až později, kdy jsem si konečně přečetl zmatenou historii této hry a proč se zkrátka zdá, že hra v půlce mění žánr a styl. Jde o to, že ono to není tak extrémní, ale je to dostatečně znatelné. Přesto jsem ale nevěděl, jestli to byl autorský záměr. Ono ale asi ne, prostě to tak vyšlo. Tyhle náhody se v životě stávají a ono to nakonec může dopadnout docela dobře, ačkoliv ten pocit horké jehly tam bude. Jeden z mých oblíbených béčkových seriálů se také kdysi dostal do situace, kdy museli kouzlit následkem reálného světa, a vytvořilo to jeden zajímaví plot twist. Mám dojem, že u Ztraceného Ostrova je to podobného, ačkoliv nepatrně lacinější.
Ale od začátku. Ztrácený Ostrov je pro mě jako Ve Stínu Havrana light. Je zde neskutečné množství podobných složek. Jedná se o mysteriózní hru s nádechem humoru, který dodává i nezaměnitelný dabing Lábuse. Zatímco Havran byl však pod svým povrchem neskutečně složitá alegorie, která může působit jako slepenec nějaké mozaiky, Ztracený Ostrov je o něco více příběhový a dobrodružný. Je to tak trochu jako hrát hru podle knihy „jak vytvořit příběh“ ale ty jednotlivé složky docela fungují. „Problém“, který však dodává hře i šmrnc, je zkrátka to, že díky neúčastní původního autora v druhé části hry, mnoho věcí prostě vyzní do ztracena a NIKDY se nevyřeší. Proto je pro mě také Ztrácený Ostrov horší než ve Stínu Havrana, protože tam se věci vyřešit NEMĚLI – hra vám dala informace a vy jste je pak museli zpracovat. Ztrácený Ostrov však na začátku zabalí spoustu dárečků, dá hrdinovi MacGuffin, ale na konci se většina těch dárečků nerozbalí a mnohočetné konce nedávají moc smysl.
To zní děsně negativně, že? Problém je, že já to jako dítě žral a vlastně i dnes jsem tím tak trochu okouzlený, protože… já nevím, ta horká jehla dodává té hře jakýsi nedbalý šarm a nezapomenutelnost.
Z hlediska herního desingu je fajn, že hra nabízí mnohočetnost řešení některých problémů, což je pro tak starou adventuru docela příjemné. Také mi v hlavě uvízli některé cutscény, které byli moc hezky a často vtipně udělané. Vynikající soundtrack. Občas je však problém s logikou některých úkonů, což je u komediálních her tak trochu zvykem – například použití šátku pro provedení kouzla, ačkoliv postava nikdy neprojevila žádnou magickou moc.
Nicméně – Ztrácený Ostrov bude pro mnoho lidí dnes ztrátou času. Pro mě to byl zajímaví herní zážitek, který několikrát zpestřil mé dětství a upřímně mě rozesmála. Některé cutscény jsou velmi vtipné a je v nich vidět neskutečná kreativita. Díru do světa s tím nikdo neudělá, ale je to zkrátka takový fajn žvanec.
Alan Wake II: The Lake House