Je tu už nějaká doba, co se objevil Kingmaker. Izometrické RPG po vzoru starých klasik jako Baldur´s Gate nebo třeba Icewind Dale. Byl to příjemný návrat k něčemu starému v novém kabátě, navíc dost slušně udělané. Hra mě neskutečně bavila, proto jsem byl nadšený, když tvůrci ohlásili nový díl.
Wrath of the Righterous nás vezme do oblasti známé jako Worldwound. Místa, které je už nějakých sto let ohrožováno útoky démonů. Vy se ocitáte ve městě Kenabres přímo během útoku démonů, který nakonec vyústí v pátou křížovou výpravu, která se má pokusit vše změnit.
První oříšek, který před vás hra postaví, je tvorba postavy. Pathfinder je velmi obsáhlá hra se spoustou možností a od posledně přibylo i řada nových věcí. K dispozici máte něco přes dvacet tříd, přičemž každá z nich má ještě asi šest dalších variací. Ty třídu více či méně upravují a poskytují nové možnosti. Kromě toho máte k dispozici na výběr dvanáct ras (každá se svou vlastní nabídkou dalších podskupin), náboženství, zvířecí společníky (od slepice až po veliciraptora) a další. Možností je opravdu hodně, což by mohlo některé hráče trochu odradit. Naštěstí jsou všechny třídy popsané, je jasně ukázána jejich obtížnost a směr v čem vynikají. Také se ve hře vyskytuje nápověda, která vás seznámí s nejrůznějšími mechanikami.
Když už budete mít tohle vše za sebou, můžete se pustit do hry. Ta v základě zůstává stejná jako její předchůdce. Máte k dispozici skupinku dobrodruhů, které si můžete libovolně přehazovat a potom s nimi vyrážet na výpravy. Zůstala tu i stavba města a pevností, i když tu na to není kladen takový důraz. Místo toho se budete starat o svou armádu. Konec konců co by byla křížová výprava bez armády. Tu můžete budovat podle svého uvážení. Najímáte generály, verbujete žoldáky a čas od času učiníte rozhodnutí, které vám vaše jednotky upgraduje na vyšší stupeň. Armáda ale není pochopitelně jen na okrasu a utkáte se tak s armádami démonů. Bitvy jsou inspirovány sérií HOMAM a ovládají se víceméně stejně, i když nejsou tak době vypilované.
Další novinkou jsou takzvané Mýtické cesty, které získáváte při postupu hrou. Ty fungují podobně jako klasické třídy. Každá vám dává k dispozici jiné schopnosti, případně možnosti v rozhovorech. Právě tyto cesty jsou jednou z věcí, která vám dá při další hraní úplně jiný zážitek. Na výběr jich máte celkem deset a každá je trochu jiná.
Já si například zvolil cestu Aeona, který je takovým kosmickým soudcem a správcem rovnováhy. Jeho schopnosti mu umožňují například identifikovat zločince, nebo třeba cestovat v čase. Zní to bezvadně, vlastně to bezvadné i je, ale postupem času se začalo ukazovat, že to není moc pro mě. Aeon by měl být nestranný a mělo by mu jít především o řád samotného světa a reality. Navíc se díky tomu můžete dostat do konfliktu s některými ze svých postav, které mají něco na svědomí, ale jinak jsou v jádru celkem dobré.
Kromě již zmíněného Aeona se dále můžete stát třeba andělem, démonem, nebo třeba zlatým drakem. Každá cesta má své vlastní schopnosti a odemyká nové možnosti. Navíc se jen tak nestává, že byste si mohli zahrát za poloboha.
Co stojí za zmínku, jsou určitě rozhodnutí a jejich následky. Nebudu tu tvrdit, že každé vaše rozhodnutí bude mít v budoucnu nějaký dopad na hru, ale některé z nich ano. Například hned ze začátku jsem se setkal se sukubou, která očarovala skupinku křižáků, a ti jí uctívali. Samozřejmě si mě okamžitě všimla a chtěla použít stejný trik na mě. Změnila svou podobu na podobu bohyně Iomedae, v naději, že jí jako správný křižácký pejsek padnu k nohám a budu jí uctívat. Bohužel holka netušila, že jsem ateista a božská zjevení pro mě nic neznamenají. A podobných momentů je tam více. Některé výraznější, jiné méně. Ve výsledku ale vytvářejí příjemný dojem.
A teď k těm méně příjemným věcem. Ani WotR se neobejde bez nějakých těch mušek a chybek. Asi nejvíce patrným, ale nejméně problematickým, je nedodělanost hry. Většinou se jedná o chybějící texty, bugnuté questy nebo zapomenuté poznámky vývojářů. Vzhledem k množství obsahu to trochu chápu. Navíc to není to nic moc strašného, co by překáželo při hraní a určitě se to v nejbližší době opraví.
Obtížnost se mi místy zdála trochu nevyvážená. To platí i u některých questů, kdy bylo na můj vkus soubojů trochu příliš a už jsem se modlil, ať už mě nikdo nečeká. S tím se trochu pojí i složitost systému vytváření postav. Pokud se do něj totiž moc ponoříte a přeženeteto, tak se může stát, že si vytvoříte něco, co není tak úplně dobře hratelné. To je znát především na vyšších úrovních.
Další drobnou výtku bych měl ohledně některých rozhovorových možností. Některé z nich totiž automaticky ukončují daný quest, ačkoliv to z textu vůbec nevyplývá. V jiném případě musíte postavy bedlivě poslouchat, vyptávat se a aktivně nabízet svou pomoc, jinak se nehnete dál. Je to pochopitelné, ale kazí to trochu možnosti roleplaye.
Abych to na závěr shrnul. Jedná se o parádní RPG, které vás zabaví na spousty a spousty hodin (můj první průchod trval něco přes 160), které vám nabízí propracovaný systém tvorby postav, svět který reaguje na vaše rozhodnutí a zajímavý příběh. Vyskytují se zde nějaké drobnější chyby, ale ničemu nepřekáží.
Wrath of the Righterous nás vezme do oblasti známé jako Worldwound. Místa, které je už nějakých sto let ohrožováno útoky démonů. Vy se ocitáte ve městě Kenabres přímo během útoku démonů, který nakonec vyústí v pátou křížovou výpravu, která se má pokusit vše změnit.
První oříšek, který před vás hra postaví, je tvorba postavy. Pathfinder je velmi obsáhlá hra se spoustou možností a od posledně přibylo i řada nových věcí. K dispozici máte něco přes dvacet tříd, přičemž každá z nich má ještě asi šest dalších variací. Ty třídu více či méně upravují a poskytují nové možnosti. Kromě toho máte k dispozici na výběr dvanáct ras (každá se svou vlastní nabídkou dalších podskupin), náboženství, zvířecí společníky (od slepice až po veliciraptora) a další. Možností je opravdu hodně, což by mohlo některé hráče trochu odradit. Naštěstí jsou všechny třídy popsané, je jasně ukázána jejich obtížnost a směr v čem vynikají. Také se ve hře vyskytuje nápověda, která vás seznámí s nejrůznějšími mechanikami.
Když už budete mít tohle vše za sebou, můžete se pustit do hry. Ta v základě zůstává stejná jako její předchůdce. Máte k dispozici skupinku dobrodruhů, které si můžete libovolně přehazovat a potom s nimi vyrážet na výpravy. Zůstala tu i stavba města a pevností, i když tu na to není kladen takový důraz. Místo toho se budete starat o svou armádu. Konec konců co by byla křížová výprava bez armády. Tu můžete budovat podle svého uvážení. Najímáte generály, verbujete žoldáky a čas od času učiníte rozhodnutí, které vám vaše jednotky upgraduje na vyšší stupeň. Armáda ale není pochopitelně jen na okrasu a utkáte se tak s armádami démonů. Bitvy jsou inspirovány sérií HOMAM a ovládají se víceméně stejně, i když nejsou tak době vypilované.
Další novinkou jsou takzvané Mýtické cesty, které získáváte při postupu hrou. Ty fungují podobně jako klasické třídy. Každá vám dává k dispozici jiné schopnosti, případně možnosti v rozhovorech. Právě tyto cesty jsou jednou z věcí, která vám dá při další hraní úplně jiný zážitek. Na výběr jich máte celkem deset a každá je trochu jiná.
Já si například zvolil cestu Aeona, který je takovým kosmickým soudcem a správcem rovnováhy. Jeho schopnosti mu umožňují například identifikovat zločince, nebo třeba cestovat v čase. Zní to bezvadně, vlastně to bezvadné i je, ale postupem času se začalo ukazovat, že to není moc pro mě. Aeon by měl být nestranný a mělo by mu jít především o řád samotného světa a reality. Navíc se díky tomu můžete dostat do konfliktu s některými ze svých postav, které mají něco na svědomí, ale jinak jsou v jádru celkem dobré.
Kromě již zmíněného Aeona se dále můžete stát třeba andělem, démonem, nebo třeba zlatým drakem. Každá cesta má své vlastní schopnosti a odemyká nové možnosti. Navíc se jen tak nestává, že byste si mohli zahrát za poloboha.
Co stojí za zmínku, jsou určitě rozhodnutí a jejich následky. Nebudu tu tvrdit, že každé vaše rozhodnutí bude mít v budoucnu nějaký dopad na hru, ale některé z nich ano. Například hned ze začátku jsem se setkal se sukubou, která očarovala skupinku křižáků, a ti jí uctívali. Samozřejmě si mě okamžitě všimla a chtěla použít stejný trik na mě. Změnila svou podobu na podobu bohyně Iomedae, v naději, že jí jako správný křižácký pejsek padnu k nohám a budu jí uctívat. Bohužel holka netušila, že jsem ateista a božská zjevení pro mě nic neznamenají. A podobných momentů je tam více. Některé výraznější, jiné méně. Ve výsledku ale vytvářejí příjemný dojem.
A teď k těm méně příjemným věcem. Ani WotR se neobejde bez nějakých těch mušek a chybek. Asi nejvíce patrným, ale nejméně problematickým, je nedodělanost hry. Většinou se jedná o chybějící texty, bugnuté questy nebo zapomenuté poznámky vývojářů. Vzhledem k množství obsahu to trochu chápu. Navíc to není to nic moc strašného, co by překáželo při hraní a určitě se to v nejbližší době opraví.
Obtížnost se mi místy zdála trochu nevyvážená. To platí i u některých questů, kdy bylo na můj vkus soubojů trochu příliš a už jsem se modlil, ať už mě nikdo nečeká. S tím se trochu pojí i složitost systému vytváření postav. Pokud se do něj totiž moc ponoříte a přeženeteto, tak se může stát, že si vytvoříte něco, co není tak úplně dobře hratelné. To je znát především na vyšších úrovních.
Další drobnou výtku bych měl ohledně některých rozhovorových možností. Některé z nich totiž automaticky ukončují daný quest, ačkoliv to z textu vůbec nevyplývá. V jiném případě musíte postavy bedlivě poslouchat, vyptávat se a aktivně nabízet svou pomoc, jinak se nehnete dál. Je to pochopitelné, ale kazí to trochu možnosti roleplaye.
Abych to na závěr shrnul. Jedná se o parádní RPG, které vás zabaví na spousty a spousty hodin (můj první průchod trval něco přes 160), které vám nabízí propracovaný systém tvorby postav, svět který reaguje na vaše rozhodnutí a zajímavý příběh. Vyskytují se zde nějaké drobnější chyby, ale ničemu nepřekáží.
Dragon Age: The Veilguard
Pro: Tvorba postavy, příběh, společníci
Proti: Drobné chyby