Slejvák byl mou první hrou ze světa SH. Zaujalo mě na ní to, že ji dělalo české studio, které tak mohlo vnést do tradiční japonské série nové prvky, i když nepochybuji, že vše, co ve hře tvůrci udělali, bylo pod pečlivým dohledem z Japonska. Je asi zbytečné psát o tom, že hra mě pohltila svoji atmosférou, ale i přesto tak učiním. Sama mám ráda deštivé, mlhavé a podzimní dny, takže se mi ponuré toulání se přírodou a samotným městem SH přesně trefilo do vkusu.
Hlavní hrdina sice splňoval všechna klišé, která si tak v horových hrách vybavím, tedy muž kolem čtyřiceti, cynik, kterého tíží minulost, kterou si nepamatuje, nebo ji chce spíše zapomenout. To docela chápu. Je velmi snadné zahrabat svoji temnou či něčím poznamenanou minulost hluboko pod zem a dělat, že se to nikdy nestalo. Jenže minulost stejně člověka dožene. A Murphy se tomu dost bránil, ale Silent Hill je dost sviňské město, a tak mu ji neustále připomínalo a vracelo v jeho myšlenkách. Postupně jsem se tak dozvídala, co se Murphymu přihodilo a musím říct, že i přes některé známé motivy mě příběh držel a chtěla jsem se dostat až na jeho konec.
Hra si na mě přichystala rozličné lokace a pravidelně střídala exteriéry s interiéry, což mě potěšilo. Nejvíce mě bavila část v dolech s jízdou ve vozíku, která dokázala působit svým tísnivým dojmem opravdu nepříjemně. Byla jsem nakonec i ráda, že to mám za sebou. Samotné město nabízelo spoustu míst a vedlejších úkolů k prozkoumání a za pravidelného přísunu nepřátel jsem si málokdy mohla oddechnout. Tady ovšem musím pochválit, že nepřátelé se sice objevovali, ale nebyly to žádné absurdní počty, a tak se z hororové hry nestala akční hra. Tvůrci tak dokázali, že s celkem nízkým počtem nepřátel umí vybudovat atmosféru strachu a také neustálé očekávání, kdy se nějaká ta příšera zase objeví. Druhou věcí ze samotné herní části, která se mi líbila, tak byly hádanky. Jak je tu již zmíněno v komentáři, tak jsou zasazeny příhodně a jsou docela originální a přiměřeně těžké.
Teď něco málo k záporům. Co mě na hře vůbec nebavilo, tak byly pasáže z Otherworld. Ty byly naprosto nudné a stereotypní a neustále se opakovaly. Prostě někam běžet a vyhýbat se stále stejným věcem. Nejhorší to bylo ke konci, kdy jsem měla pocit, že je to nekonečné. Nebo to možná bylo i tím, že jsem zvládla párkrát v této části umřít, protože jsem se nedokázala v rychlosti správně rozhodnout, kam běžet. Jako další velké mínus považuji optimalizaci hry, kdy v některých částech se FPS docela propadly a hra byla vše jen ne plynulá. Ukládací systém se také moc nepovedl a rozhodně bych ocenila, kdyby se hra alespoň uložila, když ji opouštím.
Downpour nakonec hodnotím nadprůměrně. Spojení deště, napětí, střídmého množství nepřátel a také dobrého ozvučení se mi dost líbilo, ale naopak pro mě hru sráží některé její části a natahovaný závěr (zvlášť v těchto částích).
Hlavní hrdina sice splňoval všechna klišé, která si tak v horových hrách vybavím, tedy muž kolem čtyřiceti, cynik, kterého tíží minulost, kterou si nepamatuje, nebo ji chce spíše zapomenout. To docela chápu. Je velmi snadné zahrabat svoji temnou či něčím poznamenanou minulost hluboko pod zem a dělat, že se to nikdy nestalo. Jenže minulost stejně člověka dožene. A Murphy se tomu dost bránil, ale Silent Hill je dost sviňské město, a tak mu ji neustále připomínalo a vracelo v jeho myšlenkách. Postupně jsem se tak dozvídala, co se Murphymu přihodilo a musím říct, že i přes některé známé motivy mě příběh držel a chtěla jsem se dostat až na jeho konec.
Hra si na mě přichystala rozličné lokace a pravidelně střídala exteriéry s interiéry, což mě potěšilo. Nejvíce mě bavila část v dolech s jízdou ve vozíku, která dokázala působit svým tísnivým dojmem opravdu nepříjemně. Byla jsem nakonec i ráda, že to mám za sebou. Samotné město nabízelo spoustu míst a vedlejších úkolů k prozkoumání a za pravidelného přísunu nepřátel jsem si málokdy mohla oddechnout. Tady ovšem musím pochválit, že nepřátelé se sice objevovali, ale nebyly to žádné absurdní počty, a tak se z hororové hry nestala akční hra. Tvůrci tak dokázali, že s celkem nízkým počtem nepřátel umí vybudovat atmosféru strachu a také neustálé očekávání, kdy se nějaká ta příšera zase objeví. Druhou věcí ze samotné herní části, která se mi líbila, tak byly hádanky. Jak je tu již zmíněno v komentáři, tak jsou zasazeny příhodně a jsou docela originální a přiměřeně těžké.
Teď něco málo k záporům. Co mě na hře vůbec nebavilo, tak byly pasáže z Otherworld. Ty byly naprosto nudné a stereotypní a neustále se opakovaly. Prostě někam běžet a vyhýbat se stále stejným věcem. Nejhorší to bylo ke konci, kdy jsem měla pocit, že je to nekonečné. Nebo to možná bylo i tím, že jsem zvládla párkrát v této části umřít, protože jsem se nedokázala v rychlosti správně rozhodnout, kam běžet. Jako další velké mínus považuji optimalizaci hry, kdy v některých částech se FPS docela propadly a hra byla vše jen ne plynulá. Ukládací systém se také moc nepovedl a rozhodně bych ocenila, kdyby se hra alespoň uložila, když ji opouštím.
Downpour nakonec hodnotím nadprůměrně. Spojení deště, napětí, střídmého množství nepřátel a také dobrého ozvučení se mi dost líbilo, ale naopak pro mě hru sráží některé její části a natahovaný závěr (zvlášť v těchto částích).
