Never Alone se mi hodnotí docela špatně, hra má své klady, ale bohužel i dost výrazné zápory. 

Největším kladem je samozřejmě prostředí Aljašky a život zdejších obyvatel ukázaný ve formě minidokumentů. Ty se nabídnou ke shlédnutí pokaždé, když ve hře najdete sovu. Většinu z nich nejde minout, je tu však i pár skrytých. 

Dalším kladem je vizuální stránka hry a atmosféra. Přestože se hra odehrává v prakticky zamrzlém světě, tvůrci se snažili vždy přijít s něčím novým. Každá taková kapitola je vždy dlouhá tak akorát a až na výjimky nezačne prostředí nudit. Atmosféra je povedená i díky vyprávění v jazyku Iñupiat. Příběh sleduje eskymáckou holčinu Nunu, která se spolu s přátelskou polární liškou vydává zachránit vesnici. Odvyprávěný je dobře a nejlépe funguje právě spolu se sledováním přítomných dokumentů.

Bohužel mi dokázaly hru více si užít zhatit zápory. Ruku na srdce, po hratelnostní stránce hra není na bůhvíjak vysoké úrovni. Ovládání je těžkopádné, což občas způsobí problémy při skákání, zvlášť v případech kdy hrdinka před něčím utíká. Hra kombinuje skákání s hádankami a všechny karty vyloží hned  v první půlce a pak už nemá moc co nabídnout, tedy až na jednu lehkou obměnu na závěr hry. Posledním velkým záporem je pak umělá inteligence, počítačem ovládaná postava se neustále někde zasekává a skáká kam nemá.

Přesto se nejedná o špatnou hru, spíše rozporuplnou.