Black Flag se stal láskou, Freedom Cry melancholií a na další kapitolu zámořských dobrodružství mojí oblíbené ubisoftí série jsem se nebývale těšil. Tušil jsem, že jde o podobné prostředí a nutný poslední střípek mozaiky amerických dějin na pozadí věčného konfliktu (a zároveň kroniku rodu Kenwayů). Ale zůstal jsem jen zaraženě koukat, co že to je vydáváno za nové eskapády slavného řádu. Rogue není předcházejícímu dílu podobné, ono je ve všech klíčových oblastech stejné. Vážně, nedělám si legraci. Jak nemám rád oblíbené povídání o reskinech nebo copy/paste, tady proti podobným osočením neprotestuji. Vždyť hned úvodní naháněčka sice není v krajích tropických, ale polárních, ale to je jediný rozdíl. Představení mechanik je úplně totožné, ale tím to nekončí. Jakmile získá hráč loď a alespoň trochu volnosti, nestačí počítat podobnosti. Ve chvíli, kdy se otevřený svět konečně stane opravdu otevřeným a ne svázanou cestičkou pouček, došla mi slova úplně.  

Pevnosti, poklady na blízkých ostrovech, písně na střechách, zakopaná tajemství nebo hledání kousků nejrůznější zbroje. Všechno tu je a tak nějak šedivěji, bez invence. A hlavně vynuceně. Proč dávat námořníkovi na ledovém moři a v oblasti Severní Ameriky za úkol něco, co je neoddělitelně spjato s pirátskými vyprávěnkami, které jak kdyby vypadly z Knih odvahy a dobrodružství? Vždyť i domorodci, kterým jsem právě zachránil život, mě posílají opět po všech koutech mapy, abych okouknul sloupy. Ale já už nechci, protože hra si v tu chvíli nemile zahrává s oním pejorativním označením Open World: The Game. Je to strašná škoda a bije to do očí tím spíš, že je příběh opravdu krátký. A to se přitom mohl stát jasně nejlepším dílem.

Motiv zrady a vůbec celý námět o přeběhlíkovi mi první hodinu bral dech, ale s přibývajícím časem mu bere sílu uspěchanost. Co jediné mě zpětně mrzí u čtvrtého dílu, je místy slabší propracovanost postav a zvratů - a to přitom měl k dispozici dvanáct kapitol a epilog. Zběh jich má k dispozici šest a k tomu rozkouskovanou poslední vzpomínku. Z nápadu za milion se proto stává horská dráha, která by dokonale fungovala jako film, ale jako ucelený příběh lámaný stále dokola desítkami vedlejších aktivit si nikdy dokonale nesedne. Samotné finále mě pak téměř uráží. Je jasné, že se bude opět hrát na mystickou notu - na to si nestěžuji ani po tolika předchozích vějičkách. Fackou do tváře je ale poslední lokace. Čert tomu chtěl, že stejně jako se ve futuristickém chrámu odehrává konec Black Flag, odehrává se v něm i konec Rogue. Jen je opět přenesen z džungle a ostrovů do říše sněhu a ledu. Chápu snahu přiživit se na předchozím úspěchu, ale urážet myslícího hráče je pak něco úplně jiného.

Abych tvůrcům jenom nekřivdil, zkusili pár nových mechanik. Bohužel jsou buď kosmetického rázu - a nebo mi nesedly. Tou nejzásadnější jsou stalkeři. Věřím, že něco takového působilo v samém úvodu jako dobrý nápad, ale právě asasínské čtvrtě nebo nepřeberné množství číhajících a šeptajících (?) nepřátel v hustě osídleném New Yorku jsou zábavné přibližně první tři setkání. Jednoho zabiju, dalšímu se za rohem vyhnu, ve vedlejší uličce na mě skočí další a jen obejdu blok, šepot je opět zde. A to vše na ploše jediného náměstí. Když se pak skrytí hašašíni krčili i v džungli nebo v ledové pustině, už jsem jen přemýšlel o tom, jestli tam trénují nebo zkrátka jen odpočívají a zašívají se před nadřízeným.

Takhle zkrátka ne. Hře dávám smířlivé hodnocení, protože je nádherně zpracovaná a každý západ slunce nebo bortící se ledovec by se měl malovat a rámovat, to vše navíc na pozadí čarokrásného atmosférického soundtracku. Ale podivná kombinace revolučního dějového nápadu a prachsprostého zkopírování konceptu ze hry náladově úplně opačné, mě otravuje natolik, že si dám od války dvou nesmiřitelných stran zase na čas pokoj.