Oba původní Doomy, respektive kompilaci Ultimate Doom s vynikající epizodou Thy Flesh Consumed (která v kontextu prvního dílu konečně přinesla nějakou výzvu) a Doom 2: Hell on Earth jsem dohrál poměrně nedávno. Překvapilo mě, jak neuveřitelně dobře a svižně se to hraje i dnes, po téměř třiceti letech a jak osvěžující je zahrát si čistokrevnou střílečku, která hráče neobtěžuje zbytečným příběhem, RPG prvky, craftingem, inventářem, a podobně. U Doomu je tohle samozřejmě úmyslná vlastnost a díky tomu nabízí obě hry krystalickou čistou akční hratelnost, stoprocentní focus na souboje a zvláštní zenový relax, vycházející z jednoduchosti konceptu, učení se a precizování správného způsobu hraní a samozřejmě fantastické hudby, bez které by tahle hra byla poloviční.
O Doomu 64 z roku 1997 jsem dlouho nevěděl a neslyšel nic. Potom se v roce 2020 nečekaně objevil na PC a dalších platformách a já se dočítal o "možná nejlepším Doomu všech dob," "skutečném pokračování legendárního Dooma 2" nebo "nejlepším Doomu, jakého jste pravděpodobně nehráli." K tomu se objevily pochvalné recenze a známky až 90 % (i když na serveru, který je posledních 20 let úplně mimo) a bylo jasné, že by tahle hra neměla ujít mé pozornosti.
Doom 64 je skutečně v mnoha ohledech jiný, ačkoliv hlavní strukturou téměř tří desítek lineárních misí odkazuje na legendární dvojku. Tím ale z mého pohledu veškerá podobnost končí a po dohrání, které mimochodem zabere jen pár hodin, bych hru nejvýstižněji ohodnotil slovem "meh!". Doom 64 má z mého pohledu tři velké problémy, které z něj dělají v nejlepším případě průměrnou jednohubku pro ty, kdo si chtějí zkompletovat doom-sérii nebo se o hry zajímají z historických důvodů.
1. Obtížnost. I na třetí obtížnost z výchozích čtyř (což by měl být Hard) je hra neuvěřitelně jednoduchá. Hráč má téměř od počátku kompletní arzenál zbraní (možná s jedinou výjimkou a tou není BFG 9000), plnou munici, zdraví a obvykle i armor. Nepřátel je pár, jsou pomalí a jejich střelám (kromě základních vojáků) se lze bez problémů vyhnout. Připadáte si, jako byste celou dobu hráli s aktivovaným bullet-time nebo jako by nepřátelé byli zpomaleni Sloth talismanem znamým z Nioh. Chápu, že množství nepřátel a povaha jejich útoků souvisí s technologickým limited své doby (CPU toho při zachování nějaké plynulosti víc nespočítalo), ale první dva Doomy tohle dokázaly maskovat a kompenzovat jinými způsoby a například 4. epizoda Thy Flesh Consumed z Ultimate Doom ukazuje, že když se chce, tak to jde. Je možné, že u Doomu 64 je to citelnější z důvodu původu hry na konzoli a tedy designu nepočítajícího s klávesnicí a myší (které to činí oproti gamepadu ještě snažší), ale to je pro mne jako pro koncového konzumenta jen akademický argument. V každém případě s dvěmi nebo třemi výjimkami jsem poprvé umřel až u závěrečného bosse, což prostě není v pořádku.
2. Level design. Všude čtu o geniálním level designu, ale není mi jasné, co to znamená. Osobně bych takový termín použil u Dark Souls nebo Prey (2017), kde vidím organický provázaný celek a vím, že nad tím někdo přemýšlel. Doom 64 se skládá z několika desítek samostatných miniaturních levelů (někdy vyloženě arén), v nichž je jediný problém najít to správné tlačítko a potom zkoumat, co se kde změnilo nebo otevřelo. Pokusy o jakési logické hádanky jsou asi tři a nejtěžší na nich je, že je nečekáte. Obvyklý gameplay většiny úrovní je tedy: Všechno vystřílet, všechno pomačkat, script a noví nepřátelé, všechno vystřílet, hledat co se kde změnilo, repeat until exit. Nutno podotknout, že cca poslední tři úrovně jsou už zajímavější a komplikovanější, ale to je trochu málo a trochu pozdě.
3. Hudba. Doom 64 nemá hudbu. Nebo jsem si ji nevšiml. Má nějaký ambient, občas snad nějaké nenápadné melodie, ale to je vše. Bloudíte prázdnými levely, hledáte tlačítka nebo dveře/stěnu, která se někde otevřela a u toho je... ticho. Božské ticho do pekelného Doomu nepatří a působí jako zvětšovací sklo na celkovou nudu a vyprázdněnost celé hry. Vůbec nechápu, jak mohl někdo vydat Dooma bez hudby. Ke konci jsem si k tomu pouštěl soundtrack z Doom Eternal a hra mě najednou bavila dvakrát tolik. Názory, že absence hudby přispívá k celkové hororové atmosféře slušne řečeno nesdílím a Doom bez pořádného metaloveho podkresu je jako akční blockbuster v kině s vypnutými reproduktory.
V Doomu 64 není z mého pohledu žadný aspekt, který by překonal laťku průměrnosti a v porovnání se svými staršími bratříčky tahle hra nemá šanci obstát.
O Doomu 64 z roku 1997 jsem dlouho nevěděl a neslyšel nic. Potom se v roce 2020 nečekaně objevil na PC a dalších platformách a já se dočítal o "možná nejlepším Doomu všech dob," "skutečném pokračování legendárního Dooma 2" nebo "nejlepším Doomu, jakého jste pravděpodobně nehráli." K tomu se objevily pochvalné recenze a známky až 90 % (i když na serveru, který je posledních 20 let úplně mimo) a bylo jasné, že by tahle hra neměla ujít mé pozornosti.
Doom 64 je skutečně v mnoha ohledech jiný, ačkoliv hlavní strukturou téměř tří desítek lineárních misí odkazuje na legendární dvojku. Tím ale z mého pohledu veškerá podobnost končí a po dohrání, které mimochodem zabere jen pár hodin, bych hru nejvýstižněji ohodnotil slovem "meh!". Doom 64 má z mého pohledu tři velké problémy, které z něj dělají v nejlepším případě průměrnou jednohubku pro ty, kdo si chtějí zkompletovat doom-sérii nebo se o hry zajímají z historických důvodů.
1. Obtížnost. I na třetí obtížnost z výchozích čtyř (což by měl být Hard) je hra neuvěřitelně jednoduchá. Hráč má téměř od počátku kompletní arzenál zbraní (možná s jedinou výjimkou a tou není BFG 9000), plnou munici, zdraví a obvykle i armor. Nepřátel je pár, jsou pomalí a jejich střelám (kromě základních vojáků) se lze bez problémů vyhnout. Připadáte si, jako byste celou dobu hráli s aktivovaným bullet-time nebo jako by nepřátelé byli zpomaleni Sloth talismanem znamým z Nioh. Chápu, že množství nepřátel a povaha jejich útoků souvisí s technologickým limited své doby (CPU toho při zachování nějaké plynulosti víc nespočítalo), ale první dva Doomy tohle dokázaly maskovat a kompenzovat jinými způsoby a například 4. epizoda Thy Flesh Consumed z Ultimate Doom ukazuje, že když se chce, tak to jde. Je možné, že u Doomu 64 je to citelnější z důvodu původu hry na konzoli a tedy designu nepočítajícího s klávesnicí a myší (které to činí oproti gamepadu ještě snažší), ale to je pro mne jako pro koncového konzumenta jen akademický argument. V každém případě s dvěmi nebo třemi výjimkami jsem poprvé umřel až u závěrečného bosse, což prostě není v pořádku.
2. Level design. Všude čtu o geniálním level designu, ale není mi jasné, co to znamená. Osobně bych takový termín použil u Dark Souls nebo Prey (2017), kde vidím organický provázaný celek a vím, že nad tím někdo přemýšlel. Doom 64 se skládá z několika desítek samostatných miniaturních levelů (někdy vyloženě arén), v nichž je jediný problém najít to správné tlačítko a potom zkoumat, co se kde změnilo nebo otevřelo. Pokusy o jakési logické hádanky jsou asi tři a nejtěžší na nich je, že je nečekáte. Obvyklý gameplay většiny úrovní je tedy: Všechno vystřílet, všechno pomačkat, script a noví nepřátelé, všechno vystřílet, hledat co se kde změnilo, repeat until exit. Nutno podotknout, že cca poslední tři úrovně jsou už zajímavější a komplikovanější, ale to je trochu málo a trochu pozdě.
3. Hudba. Doom 64 nemá hudbu. Nebo jsem si ji nevšiml. Má nějaký ambient, občas snad nějaké nenápadné melodie, ale to je vše. Bloudíte prázdnými levely, hledáte tlačítka nebo dveře/stěnu, která se někde otevřela a u toho je... ticho. Božské ticho do pekelného Doomu nepatří a působí jako zvětšovací sklo na celkovou nudu a vyprázdněnost celé hry. Vůbec nechápu, jak mohl někdo vydat Dooma bez hudby. Ke konci jsem si k tomu pouštěl soundtrack z Doom Eternal a hra mě najednou bavila dvakrát tolik. Názory, že absence hudby přispívá k celkové hororové atmosféře slušne řečeno nesdílím a Doom bez pořádného metaloveho podkresu je jako akční blockbuster v kině s vypnutými reproduktory.
V Doomu 64 není z mého pohledu žadný aspekt, který by překonal laťku průměrnosti a v porovnání se svými staršími bratříčky tahle hra nemá šanci obstát.
Dragon Age: The Veilguard