Pacifist run:
Cyberpunk 2077 přináší po všech těch fantasy, post-apokalypsách a space operách příjemně osvěžující atmosféru v žánru akčních RPG. Navíc mi feelingově hrozně připomíná moje oblíbené Vampire the Masquerade - Bloodlines. K němu má také několik zajímavých paralel včetně počáteční zabugovanosti. Ale je jiná doba a CD Projekt kvůli tomu naštěstí nezkrachoval a hru poměrně slušně opravil.
Většinu herní doby jezdíte po městě a střílíte kyberwarem více či méně modifikované lidi. A nebo je taky můžete mlátit, sekat, hackovat a zabíjet či omračovat ze zálohy. Paráda! A co je naprosto skvělé je příběh, a to jak hlavní úkolová linie, tak ty vedlejší, kde budujete vztah s několika dobře napsanými NPC. Nebojím se říct, že tohle je nad úrovní Witchera 3. Zakázky byly bohužel horší, ale zase budí dojem hromady práce ve velkém městě, ze které si můžete vybírat, místo hry, ve které není co dělat. Ano, můžete namítnout, že rozvětvenost dialogů je na RPG trochu líná, ale když přistoupíte na to, že sledujete epický příběh V, tak vám snad ani nemůže vadit, že těch voleb není mnoho. V japonských RPG hrách je to běžné.
Trochu mi jen vadí, že některé skvělé nápady, jako třeba zkoumání PV, se ukázaly být spíše nudné a hra tak ztrácí drive. Důležité zjištění ale bylo, že při hraní za V jde poměrně snadno hrát bez zabíjení, řešit problémy stealthem či diplomaticky a nebýt tak úplný cyberpsycho. Ve srovnání s tím jen kraťoučké hraní za Johnnyho Silverhanda za vámi zanechá hromady mrtvol. Ale kdo říká, že jsou všechny Johnnyho vzpomínky dokonale přesné? Proto tyto hříchy minulosti nějakého rockového teroristy nepočítám a pustila jsem se do mého dalšího pacifist runu.
Za hlavní postavu totiž nejenže teoreticky nemusíte po celou hru ani jednou vystřelit či fyzicky zaútočit na živého tvora, ale ani na mechanické nepřátele, pokud máte dost dobré hacky na zničení nepřátelských dronů a robotů. Já hackovala hodně, ale neměla jsem celý build stavěný pouze na síťařinu, a tak jsem se nevyhnula občasnému zmáčknutí spouště při střelbě do neživých objektů.
Nejproblematičtější pasáž jsem měla při jízdě autem s Takemurou, kde vám hra sice nabídne hacknout nepřátelské motorky s odpovídajícím perkem, ale jediná možnost je spustit jim brzdu za 9 RAM a já jich v té době měla jen 7. Nevím tedy, zda bych tímto dosáhla kýženého efektu a místo toho jsem musela hackovat přímo jezdce a způsobit jim tím lehké zranění, což v kombinaci s jejich mizernou jízdou způsobilo, že se víceméně zlikvidovali sami v cutscéně. Další možností je střílet jim do kola motorky, což sice nedává žádnou damage, ale hra to vyhodnotí jako útok a pustí vás dál.
Po této pasáži jsem již živé nepřátele hackovat nikdy nemusela a vystačila jsem si s omráčením ze zálohy. Jen Sandayu Oda potřeboval trochu ručně poupravit fasádu v duelu. Ale nechala jsem ho na živu a mě se tak poprvé povedlo dohrát hru na úspěšný pacifist run (s výjimkou již zmíněných Johnnyho flashbacků). Ještě by šlo vylepšit minimalizování počtu výstřelů ze střelných zbraní, kde předpokládám, že devět (do prázdna) jich je příběhově nutné minimum. Já jich měla o něco více, a to i díky zvolenému endingu.
Dohráno za 44 hodin.
Včetně:
Phantom Liberty
Počet obětí: 0
Počet teroristických útoků: 1
Jedna odpálená elektrárna (V jen držela detonátor, zmáčkla ho Panam)
Počet výstřelů ze střelných zbraní: 17
Čtyři výstřely z pistole na drony Arasaky během jízdy v Delamainu
Devět výstřelů z kulometné věže na autě Panam do prázdna kvůli synchronizaci
Tři výstřely z kulometné věže na autě Panam na drony
Jeden výstřel z pistole do vlastní hlavy
Cyberpunk 2077 přináší po všech těch fantasy, post-apokalypsách a space operách příjemně osvěžující atmosféru v žánru akčních RPG. Navíc mi feelingově hrozně připomíná moje oblíbené Vampire the Masquerade - Bloodlines. K němu má také několik zajímavých paralel včetně počáteční zabugovanosti. Ale je jiná doba a CD Projekt kvůli tomu naštěstí nezkrachoval a hru poměrně slušně opravil.
Většinu herní doby jezdíte po městě a střílíte kyberwarem více či méně modifikované lidi. A nebo je taky můžete mlátit, sekat, hackovat a zabíjet či omračovat ze zálohy. Paráda! A co je naprosto skvělé je příběh, a to jak hlavní úkolová linie, tak ty vedlejší, kde budujete vztah s několika dobře napsanými NPC. Nebojím se říct, že tohle je nad úrovní Witchera 3. Zakázky byly bohužel horší, ale zase budí dojem hromady práce ve velkém městě, ze které si můžete vybírat, místo hry, ve které není co dělat. Ano, můžete namítnout, že rozvětvenost dialogů je na RPG trochu líná, ale když přistoupíte na to, že sledujete epický příběh V, tak vám snad ani nemůže vadit, že těch voleb není mnoho. V japonských RPG hrách je to běžné.
Trochu mi jen vadí, že některé skvělé nápady, jako třeba zkoumání PV, se ukázaly být spíše nudné a hra tak ztrácí drive. Důležité zjištění ale bylo, že při hraní za V jde poměrně snadno hrát bez zabíjení, řešit problémy stealthem či diplomaticky a nebýt tak úplný cyberpsycho. Ve srovnání s tím jen kraťoučké hraní za Johnnyho Silverhanda za vámi zanechá hromady mrtvol. Ale kdo říká, že jsou všechny Johnnyho vzpomínky dokonale přesné? Proto tyto hříchy minulosti nějakého rockového teroristy nepočítám a pustila jsem se do mého dalšího pacifist runu.
Za hlavní postavu totiž nejenže teoreticky nemusíte po celou hru ani jednou vystřelit či fyzicky zaútočit na živého tvora, ale ani na mechanické nepřátele, pokud máte dost dobré hacky na zničení nepřátelských dronů a robotů. Já hackovala hodně, ale neměla jsem celý build stavěný pouze na síťařinu, a tak jsem se nevyhnula občasnému zmáčknutí spouště při střelbě do neživých objektů.
Nejproblematičtější pasáž jsem měla při jízdě autem s Takemurou, kde vám hra sice nabídne hacknout nepřátelské motorky s odpovídajícím perkem, ale jediná možnost je spustit jim brzdu za 9 RAM a já jich v té době měla jen 7. Nevím tedy, zda bych tímto dosáhla kýženého efektu a místo toho jsem musela hackovat přímo jezdce a způsobit jim tím lehké zranění, což v kombinaci s jejich mizernou jízdou způsobilo, že se víceméně zlikvidovali sami v cutscéně. Další možností je střílet jim do kola motorky, což sice nedává žádnou damage, ale hra to vyhodnotí jako útok a pustí vás dál.
Po této pasáži jsem již živé nepřátele hackovat nikdy nemusela a vystačila jsem si s omráčením ze zálohy. Jen Sandayu Oda potřeboval trochu ručně poupravit fasádu v duelu. Ale nechala jsem ho na živu a mě se tak poprvé povedlo dohrát hru na úspěšný pacifist run (s výjimkou již zmíněných Johnnyho flashbacků). Ještě by šlo vylepšit minimalizování počtu výstřelů ze střelných zbraní, kde předpokládám, že devět (do prázdna) jich je příběhově nutné minimum. Já jich měla o něco více, a to i díky zvolenému endingu.
Dohráno za 44 hodin.
Včetně:
Phantom Liberty
Počet obětí: 0
Počet teroristických útoků: 1
Jedna odpálená elektrárna (V jen držela detonátor, zmáčkla ho Panam)
Počet výstřelů ze střelných zbraní: 17
Čtyři výstřely z pistole na drony Arasaky během jízdy v Delamainu
Devět výstřelů z kulometné věže na autě Panam do prázdna kvůli synchronizaci
Tři výstřely z kulometné věže na autě Panam na drony
Jeden výstřel z pistole do vlastní hlavy
Pro: Příběh, postavy, kyberware, atmosféra města, boží hudba
Proti: Nudný průzkum PVček, slabší AI nepřátel