Monolith mám rád. Především kvůli prvnímu dílu Blood a sérii No One Lives Forever. Z dalších titulů tohoto studia mě toho moc nezaujalo, ale Condemned mezi nimi celkem vyčnívá. Už obal mi padl do oka, a po shlédnutí pár minut gameplaye jsem se pustil do hraní.

Netradiční zbraně na blízko ve hrách zbožňuju a tady jsem si jich užil opravdu dost. Hrají zde důležitou roli a celou hru jsem prošel jen pomocí nich. Můžu ze zdi vytrhnout trubku, ceduli, zábradlí, prkno nebo roxor i s kusem betonu, můžu si vypůjčit ruku figuríny nebo mou oblíbenou řezačku papíru a všechny tyto předměty (i mnoho dalších) použít jako zbraň a umlátit s ní nějakého magora. Ve dvojce je, co jsem koukal na Wiki, zbraní dvakrát tolik (třeba berle, parohy nebo automat na žvýkačky), ale bohužel vyšla jen na konzole.

Nejlepší úroveň je jednoznačně obchoďák s vánoční výzdobou. Na místnost s nepřáteli, kteří se vydávají za figuríny a pak se v nestřežený okamžik začnou hýbat asi nikdy nezapomenu. Špatná nebyla ani škola s překvapením ve skříňce a bazénovou scénou nebo barák masového vraha, ale obchoďák vede. Při pohledu z první osoby hra vypadá dobře, ale jakmile se objevila nějaká cutscéna, kde byly vidět celé postavy, byl to hnus. Zajímavé je, že nepřátelé tak hnusně nevypadali, teda vypadali, ale u nich to byl účel.

Místy jsem si vzpomněl na Suffering a hlavně na Outlast, který se zde zjevně inspiroval (blázni, uzavřené prostory, uříznutí prstu). Nemohu opomenout ani Call of Cthulhu, jehož Xbox i PC verze vyšla o chvíli dříve a obě hry jsou si trochu podobné. Příběh Ethana Thomase se ale tomu Jacka Walterse nevyrovná, špatná hra to však také není. Moc mi nesedl konec a celkově ten nádech nadpřirozena, kdyby vše skončilo v baráku hlavního padoucha, byl bych spokojenější.