Během své tratě za dokončením všech dílů série Prince of Persia jsem se konečně dostal i ke stejnojmenné PSP verzi jejího známějšího bratříčka Prince of Persia: The Forgotten Sands. A po dlouhém přemýšlení asi musím uznat, že hra se snaží přizpůsobit své platformě a těžit z ní, jak to jen jde.

Příběh hry je možná až příliš jednoduchý - máme zlouna a musíme jej porazit, cestou k tomu posbírat nějaké ty upgrady, vybavení, ale hlavně překonat všechny úrovně. Co tady mohu vypíchnout je získávání nových mečů. To jsme sice mohli vidět už v předchozích dílech, tady je to ale ozvláštněno tím, že každý meč má svůj bonus, na druhou stranu ale i své omezení, které vás zpomaluje, nebo třeba snižuje sílu základních útoků. Nedá se tedy říct, který meč je nejlepší. Jasné, není to nic, co by revolučně ovlivňovalo hru, i tak je to ale zajímavé ozvláštnění mechaniky z předchozích dílů.

Když už jsem u mečů, přejdu rovnou na souboje. Ty jsem chtěl původně zařadit do slabších stránek hry. S postupem času a získáváním nových schopností jsem si je ale začal i poměrně užívat. Samozřejmě tu nechybí ani bossové, kteří jsou poměrně různorodí. Pořád se nemohu zbavit pocitu, že jsou tu jen proto, protože v Prince of Persia prostě být musí. Samotný souboj s bossy totiž využívá takřka všechny ostatní herní mechaniky, kromě klasického boje.

S tím se pomalu dostáváme k tomu, v čem hra exceluje - hrátky s časem. Většina předchozích dílů nám představila převážně vracení času, případně ovlivňování prince vzhledem k samotnému časovému toku. Tento díl se tedy rozhodl, že to vezme opačně a nechá vás ovlivňovat objekty okolo vás. Všechny důležité prvky tedy můžete zrychlit, zpomalit i zmrazit. A hra to využívá naprosto všude. V již zmíněných soubojích, v logických hádankách, v parkourový pasážích i v překonávání velkého množství pastí. Pokud třeba zrychlíte tok tryskajícího písku, jeho síla vám umožní posunout nějaký předmět, ke kterému byste se nedostali. Pokud jej zmrazíte, můžete na něj vylézt, nebo ho přímo uchopit a posunout jinam. Většina hádanek má sice jen jedno řešení, i tak jsem se ale občas nemohl nepochválit, jak chytře jsem to vymyslel.

Tyto mechaniky bohužel trochu podráží platforma, na kterou hra vyšla. Možná je to jen mnou, ale ovládání na PSP mi nikdy nepřišlo úplně precizní a v hodně jiných hrách jsem omylem udělal něco, co jsem nechtěl. Mám kvůli tomu pocit, že jsem místy umíral ne úplně kvůli své neschopnosti, ale kvůli tomu, že přepínat mezi množstvím těchto možností na tak malém zařízení chce více cviku, než mi hra za svou herní dobu dokázala nabídnout.

Ve výsledku jsem si ale i přes občasnou frustraci svůj průchod velmi užil. Asi je to i tím, v jaké době jsem hru hrál. Dnes je moderní otevřený svět se stovkami úkolů a občas to už začne být až vyčerpávající. Podobný lineární několikahodinový zážitek jsem proto pravděpodobně ocenil víc, než další 200hodinové Assassin's Creed. Pokud jste ještě navíc zkušenější ve hraní na PSP více než já, který tam dohrál jen pár her, budete ještě spokojenější. Vzhledem k tomu, jak se ale dá hra dnes těžko sehnat, možná budete nakonec stejně muset sáhnout po emulátoru.