Po povedeném Doomu z roku 2016 jsem se hodně těšil na následující díl. Při startu hlavní kampaně jsem si docela věřil a tak jsem ji rozjel na druhou nejtěžší úroveň "Ultra Violence" a musím říct, že to byla celkem chyba. Předchozí hru jsem totiž dohrál skoro před třemi lety, takže mi ta rychlost ze začátku dělala problémy, stejně tak jsem měl problémy s kombinací zakončováků a jejich benefitů, tedy glory kill pro životy, pila pro náboje a plamenomet pro brnění. V jednu chvíli jsem utíkal před Hell Knightem, bez nábojů s nedobitou pilou a nadával, proč nejsou nikde v okolí náboje. Po neustálém umírání ve Slayer Gate jsem pak vyměknul a přepnul na obtížnost "Hurt me plenty", na které jsem to už bez větších problému dohrál. I když, u pozdějších Slayer Gate soubojů jsem si taky slušně zanadával.
Sice jsem zmínil, že těch věcí na pochopení je na FPS střílečku docela dost. Na druhou stranu mi přijde, že poté, co se mi to všechno dostalo do krve, jsou ty souboje neskutečnou řežbou, která mě držela přilepeného k obrazovce po pěkně dlouhou dobu. Zabíjení démonu se tak mění ve velkou zábavu.
Zajímavou novinkou jsou weak pointy některých démonů, které je vhodné využívat, ale ve většině
případů to není nutností. To ale vede k mnohem delšímu zabíjení daného démona, takže jejich nevyužití je tak spíše pro hráč komplikací, takže chápu, že se to ne každému zamlouvá. Taky je trošku smutné, že se před setkáním s jakýmkoliv novým démonem zobrazí tutoriál, který vše prozradí. Naštěstí se ty tutoriály dají vypnout.
Co se démonů týče, jsem rád za návraty z Dooma II, jako Arachnotron, Pain Elemental nebo Arch-vile. S bossy jsem taky celkem spokojený, jen se mi úplně nelíbí, že někteří bossové (Doom Hunter a Marauder) se pak stanou běžnými nepřáteli. Pro mě je boss fight něco, co by mělo být unikátní pro ten daný souboj. Na druhou stranu to zpestřuje souboje, tak zase proč ne. Když zmiňuji toho Maraudera, tak co jsem tak četl na internetu, pro spoustu lidí je to nejhorší protivník. Jako ano, je těžké ho porazit, to beze sporu, ale přijde mi, že je celkem jednoduchý postup, jak na to. To takový Arch-vile nebo Tyrant (AKA Cyberdemon), ti mi pili krev mnohem víc.
Příběh není klasicky tím nejdůležitějším na této hře, ale za sebe musím říct, že se celkem povedl. Je teda trochu nezvyklé, že je spousta scén vidět z třetí osoby, ale dá se to v pohodě zkousnout. Tak trochu mi ale chybí propojení s Doom 2016, kde vlastně Slayer skončil uvězněný v pekle. Tady hned začíná s kosmickou lodí na orbitě. Jak se z pekla dostal a kde vzal tu loď, to jsem se nikde nedozvěděl a nebo mi to jen někde uniklo. Jinak se mi celkem líbí naznačení propojení se starými díly a vlastně i celý charakter Doom Slayera, který místo používání slov mluví svými činy. Některé pasáže jsou celkem dobře humorné, jako příchod na základnu a chování lidí a strážců nebo "Přece nemůžeš vystřelit díru do Marsu!". Když zmiňuji Samuela Haydena, tak se divím, že mu Slayer tak moc věřil, což se naštěstí řeší dále v DLC.
Dále jsem spokojený i s level designem. Zlí jazykové tvrdí, že jeho lineárnost nemá nic společného s původními hrami a mají naprostou pravdu. Já ale Dooma hraji především kvůli akci a soubojům, nechci bloudit v nějakém bludišti chodeb a hledat dveře, za kterými je nějaký zapomenutý klíč. Takže za mě cajk. Další častou výtkou jsou double jumpy a dashe, tedy celkově parkourové skákaní. Tady musím souhlasit, že je to hrozná otrava, obzvláště když je na tom postavena prakticky celá úroveň (v Urdaku jsem hrozně trpěl). Po čase jsem se s tím tak nějak sžil a nedělalo mi to větší problémy. Dashe se pak dají dobře využít i v soubojích. Dále pak musím ocenit rozmanitost prostředí, úrovně na Zemi, v pekle, u Sentinelů, vše vypadá jinak a svým způsobem specificky.
To, co tvoří vynikající atmosféru při soubojích je pak metalová hudba v podání Micka Gordona. Za mě naprostá dokonalost, která často vychází ze soundtracků původních her, ale také přichází s něčím vlastním. Při porcování démonu se nedá poslouchat nic lepšího, obrovský palec nahoru. Jen škoda, že tam nazapracoval i můj oblíbený song Running From Evil. A ještě větší škoda je, že je to jeho poslední spolupráce s tvůrci této série, takže se v DLC ani pozdějších hrách tohoto skvostu nejspíš už nedočkám.
Ačkoliv to běžně moc nedělám, zkusil jsem si i multiplayer a to z toho důvodu, že jsem si chtěl zahrát za monstra. Je jich tu ale jen několik, ale i tak bylo hraní značně náročné, protože těch hráčů už dnes bohužel moc není. Čekací doba na hru se tak hodně protahovala a když už se zadařilo, tak proti mně obvykle nastoupili zkušení harcovníci, kteří se mnou během chvilky vytírali podlahu.
Po dohrání obou DLC jsem si taky zkusil mód Horde, který mi ze začátku přišel jako docela pohodovka. Jednotlivými úrovněmi jsem tak procházel jako nůž máslem, včetně bonusových úrovní. Ale ta poslední aréna byla doslova maso! Dva nabuffovaní maraudeři a nepřístupný totem a pak čtyři arch-vileové. No ještě štěstí, že jsem měl nasyslené životy z předchozího hraní, jinak bych to nedal.
Abych tu ale jen nechválil, narazil jsem i na pár drobností, které mě trápily. Občas mi kolísaly FPS hry, což může klidně být jen mým nastavením. Optimalizace pomocí GeForce nástrojů mi hru nastavovala prakticky do Ultra detailů a někdy mi to jelo naprosto plynule. Jindy se mi ale hra v některých scénách přepnula na tahovou strategii, kdy FPS klesly i pod deset bodů. Ve výsledku jsem si tak hru nastavil na střední detaily a dále hrál bez větších problémů. Pak se mi ještě stalo, že jsem vymlátil celou arénu, ale hra mi to neuznala jako dokončené a nedala mi příslušný weapon point, což mě trošku zamrzelo, ale po zopakování celé úrovně už bylo vše v pořádku.
Od Doomu Eternal jsem očekával, že to bude jedna obrovská akce. I když jsem měl ze začátku problémy s množstvím mechanik, tak jsem to po chvíli dokázal dostat do krve a ve výsledku jsem dostal naprosto přesně to, co jsem chtěl. A hlavně jsem se u toho rozřezávání démonů skvěle bavil.
Sice jsem zmínil, že těch věcí na pochopení je na FPS střílečku docela dost. Na druhou stranu mi přijde, že poté, co se mi to všechno dostalo do krve, jsou ty souboje neskutečnou řežbou, která mě držela přilepeného k obrazovce po pěkně dlouhou dobu. Zabíjení démonu se tak mění ve velkou zábavu.
Zajímavou novinkou jsou weak pointy některých démonů, které je vhodné využívat, ale ve většině
případů to není nutností. To ale vede k mnohem delšímu zabíjení daného démona, takže jejich nevyužití je tak spíše pro hráč komplikací, takže chápu, že se to ne každému zamlouvá. Taky je trošku smutné, že se před setkáním s jakýmkoliv novým démonem zobrazí tutoriál, který vše prozradí. Naštěstí se ty tutoriály dají vypnout.
Co se démonů týče, jsem rád za návraty z Dooma II, jako Arachnotron, Pain Elemental nebo Arch-vile. S bossy jsem taky celkem spokojený, jen se mi úplně nelíbí, že někteří bossové (Doom Hunter a Marauder) se pak stanou běžnými nepřáteli. Pro mě je boss fight něco, co by mělo být unikátní pro ten daný souboj. Na druhou stranu to zpestřuje souboje, tak zase proč ne. Když zmiňuji toho Maraudera, tak co jsem tak četl na internetu, pro spoustu lidí je to nejhorší protivník. Jako ano, je těžké ho porazit, to beze sporu, ale přijde mi, že je celkem jednoduchý postup, jak na to. To takový Arch-vile nebo Tyrant (AKA Cyberdemon), ti mi pili krev mnohem víc.
Příběh není klasicky tím nejdůležitějším na této hře, ale za sebe musím říct, že se celkem povedl. Je teda trochu nezvyklé, že je spousta scén vidět z třetí osoby, ale dá se to v pohodě zkousnout. Tak trochu mi ale chybí propojení s Doom 2016, kde vlastně Slayer skončil uvězněný v pekle. Tady hned začíná s kosmickou lodí na orbitě. Jak se z pekla dostal a kde vzal tu loď, to jsem se nikde nedozvěděl a nebo mi to jen někde uniklo. Jinak se mi celkem líbí naznačení propojení se starými díly a vlastně i celý charakter Doom Slayera, který místo používání slov mluví svými činy. Některé pasáže jsou celkem dobře humorné, jako příchod na základnu a chování lidí a strážců nebo "Přece nemůžeš vystřelit díru do Marsu!". Když zmiňuji Samuela Haydena, tak se divím, že mu Slayer tak moc věřil, což se naštěstí řeší dále v DLC.
Dále jsem spokojený i s level designem. Zlí jazykové tvrdí, že jeho lineárnost nemá nic společného s původními hrami a mají naprostou pravdu. Já ale Dooma hraji především kvůli akci a soubojům, nechci bloudit v nějakém bludišti chodeb a hledat dveře, za kterými je nějaký zapomenutý klíč. Takže za mě cajk. Další častou výtkou jsou double jumpy a dashe, tedy celkově parkourové skákaní. Tady musím souhlasit, že je to hrozná otrava, obzvláště když je na tom postavena prakticky celá úroveň (v Urdaku jsem hrozně trpěl). Po čase jsem se s tím tak nějak sžil a nedělalo mi to větší problémy. Dashe se pak dají dobře využít i v soubojích. Dále pak musím ocenit rozmanitost prostředí, úrovně na Zemi, v pekle, u Sentinelů, vše vypadá jinak a svým způsobem specificky.
To, co tvoří vynikající atmosféru při soubojích je pak metalová hudba v podání Micka Gordona. Za mě naprostá dokonalost, která často vychází ze soundtracků původních her, ale také přichází s něčím vlastním. Při porcování démonu se nedá poslouchat nic lepšího, obrovský palec nahoru. Jen škoda, že tam nazapracoval i můj oblíbený song Running From Evil. A ještě větší škoda je, že je to jeho poslední spolupráce s tvůrci této série, takže se v DLC ani pozdějších hrách tohoto skvostu nejspíš už nedočkám.
Ačkoliv to běžně moc nedělám, zkusil jsem si i multiplayer a to z toho důvodu, že jsem si chtěl zahrát za monstra. Je jich tu ale jen několik, ale i tak bylo hraní značně náročné, protože těch hráčů už dnes bohužel moc není. Čekací doba na hru se tak hodně protahovala a když už se zadařilo, tak proti mně obvykle nastoupili zkušení harcovníci, kteří se mnou během chvilky vytírali podlahu.
Po dohrání obou DLC jsem si taky zkusil mód Horde, který mi ze začátku přišel jako docela pohodovka. Jednotlivými úrovněmi jsem tak procházel jako nůž máslem, včetně bonusových úrovní. Ale ta poslední aréna byla doslova maso! Dva nabuffovaní maraudeři a nepřístupný totem a pak čtyři arch-vileové. No ještě štěstí, že jsem měl nasyslené životy z předchozího hraní, jinak bych to nedal.
Abych tu ale jen nechválil, narazil jsem i na pár drobností, které mě trápily. Občas mi kolísaly FPS hry, což může klidně být jen mým nastavením. Optimalizace pomocí GeForce nástrojů mi hru nastavovala prakticky do Ultra detailů a někdy mi to jelo naprosto plynule. Jindy se mi ale hra v některých scénách přepnula na tahovou strategii, kdy FPS klesly i pod deset bodů. Ve výsledku jsem si tak hru nastavil na střední detaily a dále hrál bez větších problémů. Pak se mi ještě stalo, že jsem vymlátil celou arénu, ale hra mi to neuznala jako dokončené a nedala mi příslušný weapon point, což mě trošku zamrzelo, ale po zopakování celé úrovně už bylo vše v pořádku.
Od Doomu Eternal jsem očekával, že to bude jedna obrovská akce. I když jsem měl ze začátku problémy s množstvím mechanik, tak jsem to po chvíli dokázal dostat do krve a ve výsledku jsem dostal naprosto přesně to, co jsem chtěl. A hlavně jsem se u toho rozřezávání démonů skvěle bavil.
