Co si budeme povídat, on Apotheon není rozhodně žádný vybroušený klenot. I léta po vydání je schopná hra padat, obsahuje pár nepříjemných bugů (nejhorší vám zabraní v získání některých trofejí na PlayStationu) a hlavně z počátku se i dost nepříjemně hraje.

Jenže na Apotheonu je také vidět srdíčko a unikátní přístup autorů. A to se počítá. Na první dobrou hra zaujme stylizací do antických fresek. Jde o fajn nápad a hlavně zpočátku tak vizuál působí až kouzelně. Bohužel se zvoleným stylem nechali autoři trochu svázat a jednotlivá prostředí působí dost uniformě a jednotvárně.

V jádru je Apotheon celkem jednoduchou skákačkou s místy až nepříjemným ovládáním. Soubojový systém, spočívající v mlácení/vrhání/střílení prakticky všeho, co zrovna přijde pod ruku, časem dostane hráč pod kontrolu a i přes svojí neohrabanost dokáže bavit.

Hra boduje zasazením (starověké Řecko já rád prakticky v jakékoliv podobě), navíc v nevídaném provedení. V kůži Nikandrea se vydáváte na pouť za svržením olympského osazenstva, jednotlivé světy i přes svoji zmiňovanou vizuální uniformnost dokáží překvapit zajímavým zpestřením hratelnosti (souboje s bossy se většinou neomezují na jednoduchou mlátičku) a díky tomu hra i přes svoji jistou trivialitu nesklouzává ke stereotypu. Naopak se vlastně celkem těšíte, jaká ozvláštnění hratelnosti autoři ještě připravili a časem neduhy v podobě divného ovládání a vlastně i gameplaye začnete vnímat spíše jako něco, co ke hře prostě patří. Ono se to vlastně celkem obtížně vysvětluje. Mám pocit, že Apotheon buďto po hodině odložíte (jako já před lety), nebo ho už prostě dohrajete (jako já nyní). Nebudete na něj sice vzpomínat na jako kdovíjaký majstrštyk, ale vzpomínat budete. A to se o všech hrách rozhodně říci nedá.

Hodnocení na DH v době dohrání: 71 %; 25. hodnotící; digitání verze PSN