Poslední DLC uzavírá příběh Slayera. Opět je pravdou, že zrovna příběh není tím nejdůležitějším na této hře, ale za sebe musím říct, že jsem se u některých scén dobře bavil, zvláště u těch, které mi připomínaly situace odjinud. Let na drakovi mi tak připomněl Skyrim a finálový příchod spojenců skrze portály mi zase připomněl podobnou finální scénu z Avengers Endgame. Na druhou stranu mě trošku zamrzel úplný závěr příběhu.
Původně jsem si myslel, že toho zde moc nového nebude, o to více mě překvapil Sentinel Hammer, za který jsem byl opravdu rád vždy, když už mi fakt teklo do bot. Těch pár vteřin na útěk a následné glory zabíjení plebs potvor mi nejednou zachránilo život. Dále zde přibyl zajímavý koncept pro parkur ve formě pointů na řetěz z brokovnice, skákání a překonávání překážek tak dostává další prvek. Na jednu stranu jsou to nové možnosti, které se dají používat občas i v arénách, na druhou stranu jsou ty parkurové skoky už slušná opičárna, která může někoho odradit. To ale naštěstí není můj případ.
Level design mi přišel takový pohodovější než u prvního DLC. Ani ty souboje mi nepřišly až tak náročné, teda kromě těch dvou Marauderů ve společnosti Screecher Zombies, které jsem jak na potvoru pořád omylem trefoval. Svým způsobem jsou fajn i ty dvouúrovňové Escalation Encountery, jejichž druhá část je nepovinná, ale její přeskočení by znamenalo minout tu největší zábavu v podobě obtížnějších soubojů.
Stejně jako u prvního rozšíření se i zde dočkáme několika nových nepřátel. Jsou to sice jen recyklovaní původní s malým reskinem a pozměněnými vlastnostmi. Za sebe můžu říct, že třeba takový Cursed Prowler je dobře povedený, respektive mě pěkně štval, když mě proklel a následně utekl. Ještě štěstí, že bylo následně dobře vidět, kde se zrovna pohybuje. Pak mi taky chvíli trvalo, než jsem pochopil, jak to funguje se Screecher Zombies, protože jsem měl vypnuté tutoriály a já k nim přistupoval ve stylu nejprve střílej a potom se ptej.
Jsem rád za pořádného finálního bosse. Musím se přiznat, že jsem s ním měl docela problémy, než jsem přišel na ten správný postup. Na druhou stranu si s odstupem času říkám, že je škoda, že ten postup je na něj ve všech jeho fázích stále stejný.
Tak je to kompletně za mnou. Obě DLC můžu doporučit každému, kdo má na Eternalu rád tu akci během soubojů. Těch si tu každý užije habaděj a jako bonus jsou navíc o něco náročnější. Hodně lidí jistě nadává na ten parkur, ale podle mě to není nic, na co by se nedalo po chvíli zvyknout. Stejně jako u prvního DLC mi kazí atmosféru jen absence pořádného metalového soundtracku, ale to je jen malou pihou na kráse.
A kdoví, třeba se časem objeví nějaká další nezastavitelná síla a svět zase bude potřebovat Doom Slayera a jeho dvouhlavňovou brokovnici. Já u toho určitě nebudu chybět.
Původně jsem si myslel, že toho zde moc nového nebude, o to více mě překvapil Sentinel Hammer, za který jsem byl opravdu rád vždy, když už mi fakt teklo do bot. Těch pár vteřin na útěk a následné glory zabíjení plebs potvor mi nejednou zachránilo život. Dále zde přibyl zajímavý koncept pro parkur ve formě pointů na řetěz z brokovnice, skákání a překonávání překážek tak dostává další prvek. Na jednu stranu jsou to nové možnosti, které se dají používat občas i v arénách, na druhou stranu jsou ty parkurové skoky už slušná opičárna, která může někoho odradit. To ale naštěstí není můj případ.
Level design mi přišel takový pohodovější než u prvního DLC. Ani ty souboje mi nepřišly až tak náročné, teda kromě těch dvou Marauderů ve společnosti Screecher Zombies, které jsem jak na potvoru pořád omylem trefoval. Svým způsobem jsou fajn i ty dvouúrovňové Escalation Encountery, jejichž druhá část je nepovinná, ale její přeskočení by znamenalo minout tu největší zábavu v podobě obtížnějších soubojů.
Stejně jako u prvního rozšíření se i zde dočkáme několika nových nepřátel. Jsou to sice jen recyklovaní původní s malým reskinem a pozměněnými vlastnostmi. Za sebe můžu říct, že třeba takový Cursed Prowler je dobře povedený, respektive mě pěkně štval, když mě proklel a následně utekl. Ještě štěstí, že bylo následně dobře vidět, kde se zrovna pohybuje. Pak mi taky chvíli trvalo, než jsem pochopil, jak to funguje se Screecher Zombies, protože jsem měl vypnuté tutoriály a já k nim přistupoval ve stylu nejprve střílej a potom se ptej.
Jsem rád za pořádného finálního bosse. Musím se přiznat, že jsem s ním měl docela problémy, než jsem přišel na ten správný postup. Na druhou stranu si s odstupem času říkám, že je škoda, že ten postup je na něj ve všech jeho fázích stále stejný.
Tak je to kompletně za mnou. Obě DLC můžu doporučit každému, kdo má na Eternalu rád tu akci během soubojů. Těch si tu každý užije habaděj a jako bonus jsou navíc o něco náročnější. Hodně lidí jistě nadává na ten parkur, ale podle mě to není nic, na co by se nedalo po chvíli zvyknout. Stejně jako u prvního DLC mi kazí atmosféru jen absence pořádného metalového soundtracku, ale to je jen malou pihou na kráse.
A kdoví, třeba se časem objeví nějaká další nezastavitelná síla a svět zase bude potřebovat Doom Slayera a jeho dvouhlavňovou brokovnici. Já u toho určitě nebudu chybět.
