Little Nightmares je hrou, u které si nemůžu vynachválit atmosféru a při příležitosti vydání dvojky jsem si řekla, že si jedničku zopakuju. Jenže nějak jsem opomněla DLC obsah, který jsem sice měla, ale nikdy ho nerozehrála. Ani nevím proč. V tuto chvíli je však rest splněn, zahrála jsem všechny tři a rozhodla jsem se napsat komentář k tomu dle mě nejpovedenějšímu. Respektive k tomu DLC, které mně osobně sedlo nejvíce. Tam se totiž budeme nejspíš s mnohými hráči rozcházet. Každé DLC je totiž jiné, je opředeno svou vlastní atmosférou, zasazením i pojetím. A přitom dohromady tvoří parádní celek a poukáže i na dění kolem příběhu hlavní hry, poodkryje a dovysvětlí nějaká ta tajemství či záhady. Odpoví na otázky.. a taky možná nějaké nové vyvolá.

Little Nightmares rozhodně není lehká hra, ale pořád se jednalo o příjemnou obtížnost. U DLC to bylo už kapánek horší. Hlavně v nutnosti provést něco velmi přesně a precizně. Jsem totiž ten typ hráče, co panikaří, většinu věci zpacká a dost blbě snáší jakýkoliv nátlak. Zkrátka na časově omezené výzvy či nepřiměřenou obtížnost mě neužije. U DLC jsem pocítila narůstající zoufalost u nejednoho dost frustrujícího momentu. A čím to bylo? No jasně, že rukama!

Jednotlivá DLCčka jsem šla popořadě, takže jako první jsem navštívila dost pochmurné The Depths, které je nepříjemně mokré. Chopíme se baterky, vydáme se do temnoty. Sem tam si zaplaveme, vyhneme se nějaké té pijavici, a nebo taky ne... splníme nějakou tu logickou hádanku a ukážou nám i něco málo společného se základní hrou. Působilo to na mě dost depresivně, pochmurně a bezvýchodně.

Následovalo druhé DLC The Hideaway a neslo se v kapku pozitivnějším duchu. I když jak se to vezme. Sem tam narazíme na nějaký ten zdroj světla, což je hned příjemnější na pohled. A pak jsou tu roztomilí pidižvíci s papírovými čepičkami. Ti před námi sice utíkají, ale nakonec si uvědomí, že zrovna mě se bát nemusí a jediné co potřebují je jen pořádné objetí. S těmi se potloukáme po další části lodi, narážíme na další jedince a pomalu rozšiřujeme svůj gang. Všichni nám ochotně pomáhají s čímkoliv potřebujeme. Možná až moc. Na jednu stranu jsem byla ráda za každého Noma, na kterého jsem narazila a byla radost s nimi "spolupracovat", na druhou mi bylo jasné, že to je jen světlá chvilka mezi tou vší zvráceností a zoufalostí, která nás obklopuje. Nejspíš i proto se mi tohle DLC líbilo nakonec nejvíc nebo jsem ho minimálně nejvíc prožívala.

Do třetice je tu pak The Residence, které je asi nejvelkolepější a nejzajímavější ze všech, a přitom stále komorní. A proč tedy není u mě na prvním místě? Právě kvůli zmíněné frustrující obtížnosti. Nebo možná mojí smůle a neschopnosti. Zasekla jsem se v dost (pro mě) náročné části, kde Vám jde o čas i život a mně se to stále ne a ne podařit. Dokonce jsem přemýšlela, že na to hodím bobek a vzdám to. A to se mi stává opravdu zřídka-kdy. Nakonec se podařilo, ale že bych z toho měla radost, se říct nedá. Následoval pak ještě menší zásek u logické hádanky a radost ze hry byla ta tam. Ne, to nejspíš přeháním, ale rozumíte mi. Zpětně si uvědomuju, že mě to bavilo a opravdu DLC za zahrání stojí, ale řekněme, že mám jakousi pomyslnou hranici mezi tím, kdy je to pro mě ještě zábava, a kdy se to stává zbytečnou frustrací. Do které zkrátka nechci investovat ani čas, ani úsilí. Tohle DLC mi nejspíš jednou stačilo. Ale víte jak to je, člověk si může říkat spoustu věcí. A závěr? Ten se povedl a celkem krušné chvíle vynahradil!