Blonďatý přisprostlý atomový vévoda je jedna z postaviček vymyšlených tvůrci shareware firmou Apogee. Domnívám se, že ze všech těch plochých 2D hrdinů to dotáhl nejdále. Duke Nukem 1 je standardní plošinovkou o 3x10 levelech, kde první epizoda byla rozkopírována zdarma a druhé dvě bylo možné dokoupit. Jako dítě jsem byl schopen první epizodu proběhnout poslepu a poté, co jsem se dostal k plné verzi, jsem na rozdíl od Cosma neměl problém s dohráním hry kvůli obtížnosti. Oproti Cosmovi druhá a třetí epizoda nepřináší nové nepřátele ani předměty, jen nová pozadí a levely, ale ty koneckonců nejsou špatné.
Aktuální proběhnutí kvůli komentáři jsem zvládl během dvou dní (včera první dvě epizody, dnes třetí) téměř bez ztráty kytičky. Jediné úmrtí přišlo v levelu 3-9, kde jsem spáchal sebevraždu, protože kvůli likvidaci podminovaného mostu jsem uvízl v dead endu (jediném, o kterém ve hře vím).
Grafika prvního Duka je slabší než u Cosma. Jedná se o stejnou 16barevnou EGA grafiku, ale působí na mě hranatě. Vše je navíc studené kovové sci-fi, což koneckonců asi bylo cílem, protože našimi protivníky jsou téměř výhradně roboti. Co se mi ale velmi líbilo, to byla pozadí levelů. Tak jako Cosmo i Duke občas trpí přehnanou křiklavostí. Ve třetí epizodě je jeden level vyveden v kombinaci žluto-zeleno-hnědé, což je brutální útok na nebohé oči. Hra obsahuje zvuky a na rozdíl od Cosma není doprovázena herní hudbou.
Duke Nukem je osamělý pistolník, kterého CIA najala v daleké budoucnosti roku 1997 (ha!) na likvidaci šíleného doktora Protona, který si skrze svoji armádu robotů dělal zálusk na světovládu. Inu o příběh tu nikdy nešlo. Naším cílem je totiž hledání klíčů, pár speciálních předmětů, sbírání bodů a bloudění bludištěm. Upřímně, někdy toho bloudění bylo snad až příliš a bylo vidět, že bludiště je cíl, nikoliv cesta. K likvidaci nepřátel používá Duke pistoli, přičemž nábojů je nekonečně mnoho. K pistoli je možné sbírat speciální bonusy, pomocí kterých může Duke střílet rychleji (tedy na obrazovce se může nacházet od 1 do 4 střel). Na konci každé epizody následuje bossfight s výše zmíněným doktorem Protonem vznášejícím se v létajícím křesle. Proton dvakrát uletí, potřetí už ne. K jeho likvidaci stačí 10 střel, takže souboj s ním není obtížný.
Duke Nukem 1 je jednoduchá plošinovka. Obtížnost vzroste až těsně před koncem v levelech 3-9 a 3-10. Na nepřátele nemusíme (a ani nesmíme) skákat, k dispozici máme střelnou zbraň. Hráč má k dispozici 8 životů s častou možností jejich doplnění, hra neobsahuje nekonečné jámy a až na jediný dead end se z každé situace dá nějakým způsobem dostat. I když to může být otravným šplhem přes půlku vyčištěného levelu.
Já mám na Duka nostalgické vzpomínky, protože to byla hra, na které jsem se učil hrát. Proto asi nadhodnocuji plošinovku, která není ničím výjimečná. Dnes mi obtížnost hry přijde směšná, ale v dětství pro mě byl každý postup do dalšího levelu první epizody vydřený a někdy jsem i potřeboval radu spolužáků (např. jak se dostat v levelu 1-3 k modrému a zelenému klíči). První Duke není milníkem v dějinách herního průmyslu, ale pár příjemně strávených odpolední jistě hráči poskytne.
Aktuální proběhnutí kvůli komentáři jsem zvládl během dvou dní (včera první dvě epizody, dnes třetí) téměř bez ztráty kytičky. Jediné úmrtí přišlo v levelu 3-9, kde jsem spáchal sebevraždu, protože kvůli likvidaci podminovaného mostu jsem uvízl v dead endu (jediném, o kterém ve hře vím).
Grafika prvního Duka je slabší než u Cosma. Jedná se o stejnou 16barevnou EGA grafiku, ale působí na mě hranatě. Vše je navíc studené kovové sci-fi, což koneckonců asi bylo cílem, protože našimi protivníky jsou téměř výhradně roboti. Co se mi ale velmi líbilo, to byla pozadí levelů. Tak jako Cosmo i Duke občas trpí přehnanou křiklavostí. Ve třetí epizodě je jeden level vyveden v kombinaci žluto-zeleno-hnědé, což je brutální útok na nebohé oči. Hra obsahuje zvuky a na rozdíl od Cosma není doprovázena herní hudbou.
Duke Nukem je osamělý pistolník, kterého CIA najala v daleké budoucnosti roku 1997 (ha!) na likvidaci šíleného doktora Protona, který si skrze svoji armádu robotů dělal zálusk na světovládu. Inu o příběh tu nikdy nešlo. Naším cílem je totiž hledání klíčů, pár speciálních předmětů, sbírání bodů a bloudění bludištěm. Upřímně, někdy toho bloudění bylo snad až příliš a bylo vidět, že bludiště je cíl, nikoliv cesta. K likvidaci nepřátel používá Duke pistoli, přičemž nábojů je nekonečně mnoho. K pistoli je možné sbírat speciální bonusy, pomocí kterých může Duke střílet rychleji (tedy na obrazovce se může nacházet od 1 do 4 střel). Na konci každé epizody následuje bossfight s výše zmíněným doktorem Protonem vznášejícím se v létajícím křesle. Proton dvakrát uletí, potřetí už ne. K jeho likvidaci stačí 10 střel, takže souboj s ním není obtížný.
Duke Nukem 1 je jednoduchá plošinovka. Obtížnost vzroste až těsně před koncem v levelech 3-9 a 3-10. Na nepřátele nemusíme (a ani nesmíme) skákat, k dispozici máme střelnou zbraň. Hráč má k dispozici 8 životů s častou možností jejich doplnění, hra neobsahuje nekonečné jámy a až na jediný dead end se z každé situace dá nějakým způsobem dostat. I když to může být otravným šplhem přes půlku vyčištěného levelu.
Já mám na Duka nostalgické vzpomínky, protože to byla hra, na které jsem se učil hrát. Proto asi nadhodnocuji plošinovku, která není ničím výjimečná. Dnes mi obtížnost hry přijde směšná, ale v dětství pro mě byl každý postup do dalšího levelu první epizody vydřený a někdy jsem i potřeboval radu spolužáků (např. jak se dostat v levelu 1-3 k modrému a zelenému klíči). První Duke není milníkem v dějinách herního průmyslu, ale pár příjemně strávených odpolední jistě hráči poskytne.
Pro: Grafika pozadí, střelná zbraň, bez nekonečných jam, nostalgie.
Proti: Není to žádný milník v historii plošinovek, chladná hranatá sci-fi grafika, levely jsou bludiště, všechny nepřátele hra ukáže již v první epizodě.