"This is the way the world ends, Michael. Not with a bang, but with a whimper. Goodbye."
Shadow Man byla vůbec první regulérně hororová hra, jakou jsem kdy hrál. Pro zhruba desetiletého usmrkance závislého na čokoládovém pudinku, jenž nicméně u babičky do brzkých ranních hodin čumíval na kinematografické perly typu Věc, to nevyhnutelně musel být zážitek za všechny nervy, přestože hrával výhradně za denního světla a po boku staršího bratra. Ještě dávno před tímto jsem samo prošel i druhým Resi a prvními díly AitD, ale to přesně byly především zábavné pařby, které mě jo uměly vylekat, jo uměly mě napnout, ale zážitky to pořád byly poměrně usměvavé. Shadow Man byla první hrou, která mi ale legitimně zjizvila mysl. A také je to dost možná první přes 20 let stará hra, kterou jsem právě po circa 20 letech znovu odehrál (v rámci remasteru, který touto cestou rozhodně doporučuji, hraje se skvěle, vypadá obstojně, a hlavně restoruje vystřihlý obsah) a nemám sebemenší popud snižovat hodnocení, ba naopak. A možná to je jen těmi ne zcela zahojenými jizvami z dětství, ale i jako horor to na mě pořád působilo takřka stejně silně. A to je kompliment, o kterém si opravdu většina děl z minulého století může nechat iba zdát.
Jestliže Mario 64 byl epický nafukovací hrad mezi hrami, Shadow Man je mezi hrami majestátná katedrála. V koncepci nefalšovaně masivní, nejedno zákoutí souběžně dechberoucně nádherné a nepříčetně děsivé, nejedno místo s tak dobrým level designem, že se na tom prostě musel podílet nějaký profi architekt, a s hrůzostrašně fantastickým ozvučením, že i takový Silent Hill v porovnání zní jako audiobook doktora Seusse. Absolutně nic zde nebylo navrženo na pohodovou zábavu, na bezmyšlenkovité odreagování, nikde ani ždibec jakéhokoliv reliéfu. Hra je neodmyslitelně navržena s jasným cílem Vás vtáhnout do vrchovatě depresivního světa stínů, do života po životě, ve kterém přežívá jen čiré peklo a všechny duše trpí ztraceny v temnotě a hnijícím mase a spalujícím ohni. Mrtvé nečeká nic než šílenství a zoufalství. A vy do tohoto světa vstupujete jako Muž Stínů, správce bran mezi životem a smrtí, žlab duchovní energie, s cílem sbírat temné duše a zesilovat tak vlastní moc. Na rovině neúprosné atmosféry, storytellingových nástrojů, a toho naprosto labužnického ďábelského soundtracku ta hra nezestárla ani o jeden den.
Upřímně jediná výtka, jakou jsem takto po dvou dekádách schopný vymyslet, je na absenci alespoň nějaké mapky. Ne nezbytně takové, která by znázornila hráčovu přesnou polohu, ale aspoň takové, která by znázornila nějaký základní půdorys světa, takže bych teoreticky mohl určit svou pozici na základě tvarů místností a okolních mezníků. Bylo mi až ohavně trapně pokaždé, kdy jsem pendloval tam a zpátky jen protože jsem razil jistou cestou, aniž bych už měl potřebnou věc pro průchod onou cestou. V devadesátkách to dávalo smysl, tehdy vrchol level designu spočíval z velké části v tom, jak moc zapeklitě labyrintově byl vystaven, ale taky je to jedna z těch relikvií minulosti, které mi zrovna nechybí. Fun fact: Původní hra se pakovala s mapkou zobrazující všechny klíčové předměty, která ale byla nakreslena po vzoru voodoo čmáranic přímo ve hře, takže moc užitečná nebyla, a na druhé straně této mapky bylo doporučení zakoupit manuál. Lepší herní znázornění pekla neznám, takže dokonale tématické.
A všechno ostatní je prostě pořád perfektní. Někdo by mohl hru, resp. některé její oblasti, nařknout ze zdlouhavosti a jednotvárnosti. Za mě to stále dokonale souzní s tou základní myšlenkou pekla, protože jak lépe si jej představit, než jako kilometry na kilometrech dezolátní, bezútěšné, nekončící pustiny? Příběh je pořád stejně tak pohlcující, jako před léty. Postavy jsou pořád stejně tak osobité, výborně vykreslené, a často nekompromisně úchylné, jako před léty. S remasterovaným ovládáním se to hraje nesrovnatelně lépe, než před léty, a taky ten mokrý sen Eda Geina, kterým zdejší Deadside jest, nikdy lépe nevypadal. Detaily, jako skutečnost, že protagonistův desetiletý bráška na začátku zemře, a záporák toho pak využívá, aby protagonistu rozhodil, nyní na mě jakožto dospělého člověka také fungují ještě lépe, než před léty.
Shadow Man je dodnes jedinou hrou, které se podařilo vyvolat ve mně strach ze smrti. Protože když si představím, že mě po smrti čeká tohle, chci žít navždy. Zahrajte si to, za aktuálních necelých 17 éček a s přibližnou herní dobou při prvním průchodu 40+ hodin je to to nejlehčí doporučení, jaké jsem kdy předeslal.
"I am the Lord of Deadside - Walker Between the Worlds - Immortal Voodoo Warrior. As a god, I stamp upon the writhing face of the Deadside serpent. Weapon in my hand, my hand the arching deathblow. The horror the horror I embrace it."
Shadow Man byla vůbec první regulérně hororová hra, jakou jsem kdy hrál. Pro zhruba desetiletého usmrkance závislého na čokoládovém pudinku, jenž nicméně u babičky do brzkých ranních hodin čumíval na kinematografické perly typu Věc, to nevyhnutelně musel být zážitek za všechny nervy, přestože hrával výhradně za denního světla a po boku staršího bratra. Ještě dávno před tímto jsem samo prošel i druhým Resi a prvními díly AitD, ale to přesně byly především zábavné pařby, které mě jo uměly vylekat, jo uměly mě napnout, ale zážitky to pořád byly poměrně usměvavé. Shadow Man byla první hrou, která mi ale legitimně zjizvila mysl. A také je to dost možná první přes 20 let stará hra, kterou jsem právě po circa 20 letech znovu odehrál (v rámci remasteru, který touto cestou rozhodně doporučuji, hraje se skvěle, vypadá obstojně, a hlavně restoruje vystřihlý obsah) a nemám sebemenší popud snižovat hodnocení, ba naopak. A možná to je jen těmi ne zcela zahojenými jizvami z dětství, ale i jako horor to na mě pořád působilo takřka stejně silně. A to je kompliment, o kterém si opravdu většina děl z minulého století může nechat iba zdát.
Jestliže Mario 64 byl epický nafukovací hrad mezi hrami, Shadow Man je mezi hrami majestátná katedrála. V koncepci nefalšovaně masivní, nejedno zákoutí souběžně dechberoucně nádherné a nepříčetně děsivé, nejedno místo s tak dobrým level designem, že se na tom prostě musel podílet nějaký profi architekt, a s hrůzostrašně fantastickým ozvučením, že i takový Silent Hill v porovnání zní jako audiobook doktora Seusse. Absolutně nic zde nebylo navrženo na pohodovou zábavu, na bezmyšlenkovité odreagování, nikde ani ždibec jakéhokoliv reliéfu. Hra je neodmyslitelně navržena s jasným cílem Vás vtáhnout do vrchovatě depresivního světa stínů, do života po životě, ve kterém přežívá jen čiré peklo a všechny duše trpí ztraceny v temnotě a hnijícím mase a spalujícím ohni. Mrtvé nečeká nic než šílenství a zoufalství. A vy do tohoto světa vstupujete jako Muž Stínů, správce bran mezi životem a smrtí, žlab duchovní energie, s cílem sbírat temné duše a zesilovat tak vlastní moc. Na rovině neúprosné atmosféry, storytellingových nástrojů, a toho naprosto labužnického ďábelského soundtracku ta hra nezestárla ani o jeden den.
Upřímně jediná výtka, jakou jsem takto po dvou dekádách schopný vymyslet, je na absenci alespoň nějaké mapky. Ne nezbytně takové, která by znázornila hráčovu přesnou polohu, ale aspoň takové, která by znázornila nějaký základní půdorys světa, takže bych teoreticky mohl určit svou pozici na základě tvarů místností a okolních mezníků. Bylo mi až ohavně trapně pokaždé, kdy jsem pendloval tam a zpátky jen protože jsem razil jistou cestou, aniž bych už měl potřebnou věc pro průchod onou cestou. V devadesátkách to dávalo smysl, tehdy vrchol level designu spočíval z velké části v tom, jak moc zapeklitě labyrintově byl vystaven, ale taky je to jedna z těch relikvií minulosti, které mi zrovna nechybí. Fun fact: Původní hra se pakovala s mapkou zobrazující všechny klíčové předměty, která ale byla nakreslena po vzoru voodoo čmáranic přímo ve hře, takže moc užitečná nebyla, a na druhé straně této mapky bylo doporučení zakoupit manuál. Lepší herní znázornění pekla neznám, takže dokonale tématické.
A všechno ostatní je prostě pořád perfektní. Někdo by mohl hru, resp. některé její oblasti, nařknout ze zdlouhavosti a jednotvárnosti. Za mě to stále dokonale souzní s tou základní myšlenkou pekla, protože jak lépe si jej představit, než jako kilometry na kilometrech dezolátní, bezútěšné, nekončící pustiny? Příběh je pořád stejně tak pohlcující, jako před léty. Postavy jsou pořád stejně tak osobité, výborně vykreslené, a často nekompromisně úchylné, jako před léty. S remasterovaným ovládáním se to hraje nesrovnatelně lépe, než před léty, a taky ten mokrý sen Eda Geina, kterým zdejší Deadside jest, nikdy lépe nevypadal. Detaily, jako skutečnost, že protagonistův desetiletý bráška na začátku zemře, a záporák toho pak využívá, aby protagonistu rozhodil, nyní na mě jakožto dospělého člověka také fungují ještě lépe, než před léty.
Shadow Man je dodnes jedinou hrou, které se podařilo vyvolat ve mně strach ze smrti. Protože když si představím, že mě po smrti čeká tohle, chci žít navždy. Zahrajte si to, za aktuálních necelých 17 éček a s přibližnou herní dobou při prvním průchodu 40+ hodin je to to nejlehčí doporučení, jaké jsem kdy předeslal.
"I am the Lord of Deadside - Walker Between the Worlds - Immortal Voodoo Warrior. As a god, I stamp upon the writhing face of the Deadside serpent. Weapon in my hand, my hand the arching deathblow. The horror the horror I embrace it."
Dragon Age: The Veilguard
Pro: Suma sumárum nejlepší videoherní horor všech dob
Proti: Dnes už kapku nepřístupné a remaster toho na rovině modernizace vlastně udělal velmi málo, ale já za to beztak jsem vlastně rád