Tak nějak jsem se nikdy nedostal na vlnu, která měla z tohoto krátkého walking simulatoru udělat dobrou hru. Těch důvodů je několik a jsem si vědom, že většina z nich je čistě subjektivních.

Nejdříve ale pozitivně. Grafika je fajn a ovládání bezproblémové. Navzdory prvotním obavám jsem se v rodině Finchů dokázal rychle zorientovat. Na něco jsem přišel dříve, na něco později, ale nebylo to tak, že bych byl dezorientovaný a frustrovaný. Což většinou při setkání s mnoha novými lidmi jsem:) Každý osud člena rodiny je zpracován trochu jiným gameplayem, což je pro mě hlavní důvod plusových bodů. Ovládání je takové adekvátní, určitě jsem viděl lepší haptiku ovladače a občas mi trvalo si na ovládání nějaké minihry zvyknout, ale haptika také nemusela být žádná a něco mohlo být neovladatelné.

První problém, který jsem měl, je že mě to nebavilo. Připadal jsem si jako mezi minihrama, kde jsem v mezičase spouštěl triggery abych se dostal k dalšímu příběhu a posunu. Volnost a interakce, kde bych něco objevoval, tu téměř nebyly. Všechno bylo podřízené pasivnímu zážitku a popravdě pro něj radši enteruju než kvedlám kloboučky ovladače. To kvedlání bylo sice desetkrát jinak, ale žádný neúspěch nebo úspěch možný nebyl. To, že cílem je se zabít tomu moc nepřidává. Z odtažitých pokusů o sebevraždu se trochu zpečuje dobrý a zábavný příběh Barbary a trochu si domýšlím, že právě tady stál prvopočátek všech rodinných trablů.

Dalším problémem je, že mě to emocionálně nezasáhlo. Já jsem se tak nějak chtěl dojmout, ale hra nedokázala přinést rodinnou synergii a vztahy. Každý člen rodiny byl víceméně definován svými koníčky spíše než vztahy v rodině. Rodina Finchů nebyla nijak prokletá, až na úplně výjimky se chovali jako parta lumíků, kdy si člověk říká, jak to, že část z nich se dožila dospělosti. To jak je ten dům postavený (ano, vím že kopíruje rodokmen) , jak v tomhle dřevěném obydlí svítí Edie svíčkami, jak rodiče nechají své děti bez dozoru hrát si nad útesy a ve vodě a jak děti mají pokojíčky proklatě vysoko, to všechno v oblasti častých zemětřesení, tornád a záplav, jejichž memento mohl každý člen rodiny vidět v cca 100m vzdáleném bývalém rodinném baráku... to všechno mě od dění odpoutávalo. A potenciál v nostalgických vzpomínkách na doby minulé mě minul, ať už to bylo dané cizími reáliemi nebo nemožností si cokoliv detailně prohlédnout.

Dalším kámenem úrazu je technické zpracování. Hlasu hrdinky jsem příliš nerozuměl a text se občas odvíjel příliš rychle. Kvůli automatickému uložení jsem si nemohl část, kterou jsem nestihl, zopakovat. Občas byla vidět technická omezení a prolínání textur v minihrách nebylo nijak řešeno. Hra mi prostě zabraňovala se do dění vžít, protože v každém okamžiku mi dávala najevo, že je to jenom hra.