Na Prisoner of Ice jsem se kdysi velmi těšil a po skvělém Shadow of the Comet pro mne byla hra velkým zklamáním. Po dnešním druhém dohrání se můj názor nezměnil. Zatímco Shadow of the Comet je čistokrevný Lovecraft a kult Cthulhu, Prisoner of Ice je jako když Pejsek s Kočičkou pekli dort. Přitom to nezačíná vůbec špatně. Poručík Ryan se na palubě britské ponorky Victoria v lednu 1937 účastní operace Polaris s cílem vyzvednout na jižním pólu polárníka Björna Hamsuna a dvě tajemné bedny. Zanedlouho se ukáže, že ani Hamsun ani bedny nejsou tak nevinné, jak se původně zdají být.

Představte si, že je rok 1995 a máte za sebou hru věrně vystihující kult Cthulhu. Co se nabízí? Udělat druhý díl. Ten se odehrává pár let po událostech z prvního dílu v roce 1937, tedy v roce Lovecraftovy smrti. Jaký je tedy manuál na druhý díl dle společností Infogrames a Chaosium? Vemte nějaký film o ponorkách, třeba Hon na ponorku. Přidejte hodně Indiana Jonese. Přimíchejte zápletku z Terminátora a vzniklý produkt dochuťte Shoggoty a Necronomiconem. Co dostanete? Podivnou všehochuť, jejíž příběh je naprosto uhozený.

Prisoner of Ice je na rozdíl od prvního dílu klasická point and click adventura. K ovládání nám stačí pravé a levé tlačítko myši. Hra má krásná pozadí (s výjimkou ponorky, ta se mi moc nelíbila) a zejména statické animace posunující příběh dál jsou nádherně vykreslené. Oproti tomu postavy vypadají divně a vůbec do prostředí nezapadají. Hra má dostačující ale ničím výjimečnou hudbu a je namluvená. Jako standardní reprezentant doby svého vzniku hra obsahuje pixelhunting (několik různých knih, součástky k sestavení FND a další) a dokonce miniaturní předmět, který se objevil v místě, kde předtím žádný nebyl (ona pověstná jehla na stole). Stejně jako v prvním díle je možné často umřít a úmrtí je často dílem náhody (použití tyče na dvě hlavy ze tří Ryana zabije, při souboji se Searsem dvě odpovědi ze tří Ryana zabijou a to prosím 3x za sebou). Snad se autoři těmito otravnými úmrtími snažili prodloužit nikterak dlouhou hru?

Když se hráč probojuje ponorkou a vojenskou základnou, objeví se v knihovně v Buenos Aires. Zjevení postavy, která zde zachrání Ryanovi a ostatním život, a následující dějovou linii týkající se této postavy považuji za jeden z nejvíce WTF momentů v dějinách her. Tato příběhová linie do Cthulhu zapadá asi stejně jako kulometčík mezi lovce mamutů. Stejně tak mi přijde nepochopitelné, že si Ryan není schopen zapamatovat jednoduché zaklínadlo, a tak je třeba k likvidaci dalších Shoggotů vymyslet pokaždé jiný způsob. Což je jeden z typických adventurních úkolů-pro-úkoly, které nesnáším.

Přes všechny moje výhrady se hra hraje celkem dobře. Jen je krátká a přijde mi, že autoři měli rozpracovaných několik projektů, které následně poslepovali dohromady a vydali. Jsem velkým milovníkem Lovecrafta, ale až na pár technikálií nemá hra s Cthulhu vůbec nic společného. A to je velká škoda.