Znám a dovedu ocenit historii videoher a společnost Nintendo byla mému srdci vždy blízká. Proto mám samozřejmě základní přehled v nejdůležitějších frančízách tohoto japonského giganta a série Metroid není vyjímkou. Stručný průběh původní hry jsem si užil v 3DSkovém NES Remix, první i druhý díl jsem párkrát zapnul v emulátoru a u her Metroid: Zero Mission a Metroid Prime Hunters jsem odehrál i značný kus. Nedá se tedy říct, že bych byl nepolíben, ale rozhodně také nejsem zarytým fanouškem.
Oznámení Dreadu mě tedy potěšilo, ale očekávání se držela v rozumné míře. Co taky lze vymyslet objevného v metroidvanii, žánru, který poslední dobou získává jeden oceňovaný přírůstek za druhým? Přiznám se, že hry jako Hollow Knight jsem nestíhal a naposledy jsem se hlouběji ponořil do české Feudal Alloy. Je to tedy klasika, prolézání mapy, získávání nových dovedností, backtracking, bonusy a skryté místnosti. A samozřejmě souboje.
A tohle všechno zvládá Dread na jedničku. Mapy jsou chytře vymšlené a skoro až příliš user friendly, moc jsem nebloudil. Prostředí jsou různorodá a je to asi první 2,5D plošinovka, která se mi vizuálně opravdu líbí. Pomáhá tomu i občasný dynamický přechod mezi cutscénami a animacemi, které jsou všechny in-engine, takže ukazují plasticitu světa. Stejně tak je neuvěřitelný pocit ovládání, kdy je Samus v tomto díle agilní jako lasička a perfektně reaguje. Pohyb je opravdu příjemný a když se časem naučíte jak ho využít na maximum, může vypadat opravdu ladně. Celou rozsáhlou mapu tak zvládnete projít svižně a opravdu jí budete muset několikrát prošmejdit sem a tam. Obzvláště, pokud cílíte na 100% kompletaci. Potěší i několik výrazných změn podoby jedné z oblastí, včetně efektních přechodových eventů.
Samus je protentokrát vybavena opravdu bohatě, kdy ke konci hry každé tlačítko plní jinou funkci. Slyšel jsem stížnosti na komplexitu, ale mě to do ruky docela padlo a jen jsem se vždy chvíli musel chytat poté, co jsem si dal v hraní delší pauzu. Jsou tu jak některé staré známé mechaniky, tak pár nových. Jen mi trochu přišla škoda, že některé člověk příliš nevyužije a většina dobrovolných výzev je zaměřená (klasicky) pouze na nejverzatilnější shinespark. Ty byly opravdové oříšky, ale jak jsem si osahal přesné fungování, tak už to šlo lépe. Párkrát se mi stalo, že jsem nevěděl, jestli jsem na hádanku moc hloupý, nebo jen nemám patřičné vylepšení. Ale to je jen drobná výtka.
Souboje se nesou v klasickém run'n'gun stylu. Nehrál jsem remake Metroid: Samus Returns, ale poznávám z něj převzaté mechaniky meele counteru a free aimu. S oběmi jsem se rychle zžil. Nepřátelé představují adekvátní výzvu a občas mají pěkné designy interakce, kdy musíte využít i jiné schopnosti než jen spamování střelby. Jsou poměrně tuzí a když si nedáte pozor, tak vás poměrně rychle sejmou. Ale to platí jen zhruba 2/3 hry, ke konci jste naopak už dost nezastavitelná síla, která prochází nebohými stvořeními jak nůž máslem. Je to efektivní způsob jak hráči předat pocit získání moci a kontroly nad nepřátelským (a dříve děsivým) prostředím.
Kapitola sama pro sebe jsou bossové. Ti jsou hodně nemilosrdní, ale velkou výhodou je absence jakéhokoliv damage sponge. Každý pokus je intenzivní nonstop akce, kdy je rozhodnuto většinou za dvě, tři minuty. Buď uděláte moc chyb, nebo ne. A v případě neúspěchu jste vrženi přímo před souboj a můžete rovnou navázat dalším kolem. Jakmile ale prohlédnete jejich útoky, jsou už poměrně jednodušší. To mi poměrně vyhovovalo a i přes to, že jsem se na každém vždy na chvíli zasekl, byl to po jeho poražení skvělý pocit.
Poslední co je potřeba zmínit jsou v marketingu tlačené EMMI a jejich speciální zóny. Právě to je ingredience, která posouvá Dread mimo ustálené vody 2D žánru s bohatou historii, který už nemá co přinést. Neřekl bych, že by to byla přímo horrorová hrůza, ale každé setkání s nimi byl minimálně thriller. Možná víc než u bossů jsem pokaždé ztuhnul a napětím ani nedýchal. Nemyslím, že bylo provedení úplně dokonalé, ale je to nová, velmi originální mechanika, která je skvělě zabudovaná do už tak extrémně solidního základu hry.
Takže celkově? Graficky, atmosférou a ovládáním špičková hra, která nabízí přesně to co by každý od Metroidu očekával. A pak přinese ještě špetku experimentu, aby ukázala, že po tak dlouhé době se neobjeví jen jako tupá snaha vyrazit peníze z pozapomenuté značky. Dávám 80% za fajn metroidvanii, 10% za hororové prvky a posledních 5% za neskutečně vypilované ovládání pohybu, které nechápu jak může být tak příjemné.
Doba hraní: 16 hodin
Obtížnost: Normal
Kompletace: 100%
Oznámení Dreadu mě tedy potěšilo, ale očekávání se držela v rozumné míře. Co taky lze vymyslet objevného v metroidvanii, žánru, který poslední dobou získává jeden oceňovaný přírůstek za druhým? Přiznám se, že hry jako Hollow Knight jsem nestíhal a naposledy jsem se hlouběji ponořil do české Feudal Alloy. Je to tedy klasika, prolézání mapy, získávání nových dovedností, backtracking, bonusy a skryté místnosti. A samozřejmě souboje.
A tohle všechno zvládá Dread na jedničku. Mapy jsou chytře vymšlené a skoro až příliš user friendly, moc jsem nebloudil. Prostředí jsou různorodá a je to asi první 2,5D plošinovka, která se mi vizuálně opravdu líbí. Pomáhá tomu i občasný dynamický přechod mezi cutscénami a animacemi, které jsou všechny in-engine, takže ukazují plasticitu světa. Stejně tak je neuvěřitelný pocit ovládání, kdy je Samus v tomto díle agilní jako lasička a perfektně reaguje. Pohyb je opravdu příjemný a když se časem naučíte jak ho využít na maximum, může vypadat opravdu ladně. Celou rozsáhlou mapu tak zvládnete projít svižně a opravdu jí budete muset několikrát prošmejdit sem a tam. Obzvláště, pokud cílíte na 100% kompletaci. Potěší i několik výrazných změn podoby jedné z oblastí, včetně efektních přechodových eventů.
Samus je protentokrát vybavena opravdu bohatě, kdy ke konci hry každé tlačítko plní jinou funkci. Slyšel jsem stížnosti na komplexitu, ale mě to do ruky docela padlo a jen jsem se vždy chvíli musel chytat poté, co jsem si dal v hraní delší pauzu. Jsou tu jak některé staré známé mechaniky, tak pár nových. Jen mi trochu přišla škoda, že některé člověk příliš nevyužije a většina dobrovolných výzev je zaměřená (klasicky) pouze na nejverzatilnější shinespark. Ty byly opravdové oříšky, ale jak jsem si osahal přesné fungování, tak už to šlo lépe. Párkrát se mi stalo, že jsem nevěděl, jestli jsem na hádanku moc hloupý, nebo jen nemám patřičné vylepšení. Ale to je jen drobná výtka.
Souboje se nesou v klasickém run'n'gun stylu. Nehrál jsem remake Metroid: Samus Returns, ale poznávám z něj převzaté mechaniky meele counteru a free aimu. S oběmi jsem se rychle zžil. Nepřátelé představují adekvátní výzvu a občas mají pěkné designy interakce, kdy musíte využít i jiné schopnosti než jen spamování střelby. Jsou poměrně tuzí a když si nedáte pozor, tak vás poměrně rychle sejmou. Ale to platí jen zhruba 2/3 hry, ke konci jste naopak už dost nezastavitelná síla, která prochází nebohými stvořeními jak nůž máslem. Je to efektivní způsob jak hráči předat pocit získání moci a kontroly nad nepřátelským (a dříve děsivým) prostředím.
Kapitola sama pro sebe jsou bossové. Ti jsou hodně nemilosrdní, ale velkou výhodou je absence jakéhokoliv damage sponge. Každý pokus je intenzivní nonstop akce, kdy je rozhodnuto většinou za dvě, tři minuty. Buď uděláte moc chyb, nebo ne. A v případě neúspěchu jste vrženi přímo před souboj a můžete rovnou navázat dalším kolem. Jakmile ale prohlédnete jejich útoky, jsou už poměrně jednodušší. To mi poměrně vyhovovalo a i přes to, že jsem se na každém vždy na chvíli zasekl, byl to po jeho poražení skvělý pocit.
Poslední co je potřeba zmínit jsou v marketingu tlačené EMMI a jejich speciální zóny. Právě to je ingredience, která posouvá Dread mimo ustálené vody 2D žánru s bohatou historii, který už nemá co přinést. Neřekl bych, že by to byla přímo horrorová hrůza, ale každé setkání s nimi byl minimálně thriller. Možná víc než u bossů jsem pokaždé ztuhnul a napětím ani nedýchal. Nemyslím, že bylo provedení úplně dokonalé, ale je to nová, velmi originální mechanika, která je skvělě zabudovaná do už tak extrémně solidního základu hry.
Takže celkově? Graficky, atmosférou a ovládáním špičková hra, která nabízí přesně to co by každý od Metroidu očekával. A pak přinese ještě špetku experimentu, aby ukázala, že po tak dlouhé době se neobjeví jen jako tupá snaha vyrazit peníze z pozapomenuté značky. Dávám 80% za fajn metroidvanii, 10% za hororové prvky a posledních 5% za neskutečně vypilované ovládání pohybu, které nechápu jak může být tak příjemné.
Doba hraní: 16 hodin
Obtížnost: Normal
Kompletace: 100%
Captain Toad: Treasure Tracker