Všudypřítomné QR kódy, nepřátelé připomínající sentinely z Matrixu, surfování po písečných dunách a především spektakulární soundtrack podtrhující vizuální orgii, která na vás vybafne hned v prvních vteřinách. To je Journey. Tedy alespoň povrchově. Podíváte-li se na hru detailněji, získáte především pohled na ucelené umělecké dílo, které ani po deseti letech nestárne. Potěšil mě sociální prvek hratelnosti, díky němuž můžete při své cestě narazit na další hráče z celého světa. Něčeho takové jsem si poprvé všiml v The First Tree, ale v Journey můžete díky svým náhodným spoluhráčům i lehce profitovat podobně jako v Death Stranding.

Při prvním průchodu jsem se nechal unášet atmosférou podobně jako hadroví draci poletující ve větru. Symboly zde jsou, stejně tak jisté paralely s duchovním i reálným světem. Jejich důkladnější interpretaci si však nechám až na další hraní. Journey si opakování zaslouží a díky krátké herní době o stopáži průměrného celovečeráku od znovurozehrání nikterak neodrazuje.

Jedná se tak o ideální hru pro nedělní kocovinu (vyzkoušeno za vás), ale i k zenovému rozjímání nad otřepaným, ale pravdivým citátem, že i cesta může být cíl.