Snímek The Blair Witch Project je klasika, na kterou se nezapomíná. Byl jsem ještě na základce, když se za mnou stavil kámoš s filmem a se slovy: "Ty vole, to musíš vidět. Celý je to sestříhaný z reálných záběrů, který se našly v nějakým lese." Po skončení filmu jsem byl totálně mimo. Ten bídák mi samozřejmě nikdy neprozradil, že je to fake. A úplně stejně jsem se choval já k dalším lidem, kterým jsem to pouštěl, muehehehe. Vzpomínám si, že jsem se nikdy v životě tolik nebál. Absence jakéhokoliv vizuálního strašení ve filmu byla zásadním prvkem. Což je možná kámen úrazu této hry.  

Začnu pozitivně. Na hru se rozhodně pěkně kouká. Les vypadá jako les, pes zase jako pes. Celková retro stylizace včetně ikonického vyzvánění příchozí SMS mi přišla fajn. Vlastně mobilní telefon obecně je jeden velký easter egg. Na zeleném displeji si zavzpomínáte na ukazatel baterie v podobě čárek („mám poslední čárku, zavolám pak“), „nokiácké“ hry, i na monochromatická loga (sám jsem si tenkrát nějaké za 79 korun koupil, za což jsem dostal týden zaracha na počítač). Docela zajímavé bylo i využití kamery jako noktovizoru, či manipulátoru reality. Trochu mi to připomnělo hru Constantine (očekávám, že Medium tomu bude ještě o něco blíž).

Ve hře se budete pravděpodobně hodně ztrácet a motat v kruzích. Teda já se motal. Nijak jsem si to nevyčítal, protože mám za to, že to tak tvůrci zamýšleli. Minimálně v kontextu s filmem by to dávalo smysl. Pro někoho to může být frustrující, mě to vlastně celkem bavilo. Teď ale jeden nepopulární názor: Bullet (pes) mě od začátku vytáčel. Všudypřítomné poštěkávání, zadrhávání se, zmatené pobíhání. Vlastně jsem neměl moc důvodů se o něj ke konci hry nijak zvlášť zajímat a tak mi zbytečně zdlouhavá pasáž, kdy jsem ho tahal v náručí, působila spíše zívání a nudu, než autory zamýšlené emoce.

A pak tu máme závěr. Dobře, možná jsem nebyl na hru správně naladěn, protože mě samotného překvapilo, jak moc šla poslední hodina mimo mě. Přitom podobné psycho výjevy mentálně rozervaného hrdiny a dynamicky se proměňující prostředí ve hrách miluju. Tady mi to nějak nesedlo. Místo toho, abych si užíval šílené blouznění, halucinace, záblesky a prolínání realit, hleděl jsem do země (jak koneckonců hra radila) a doufal, že už ta opakující se smyčka skončí. A že to trvalo.

Víte, co mě ale na hře mrzelo nejvíc? Krom tří crashů, kdy se hra odporoučela na plochu a několika trapných záseků o miniaturní větev, kterou jsem musel obejít, byť byla ve výši mých kotníků? Je to právě absence hororu. Už od první konfrontace s monstry jsem se přestal bát. Nevím, možná jsem čekal víc, protože film je v mém srdci navždy zapsán jako atmosférický horor bez bubáků. Tady bubáci byli a kazili mi napojení se na náladu hry. Navíc souboje s nimi ihned zevšední a připomínají spíše otravné BTs v Death Stranding. Ani příběh mě nikterak nenadchnul. Ztratil se kluk, poldové ho hledají, já se přidám, něco se podělá. Samotný závěr jsem sice nečekal, ale ani ten mi nepřišel jako bůhvíjaké terno. Podobných twistů už jsem viděl několik. Po dohrání jsem zjistil, že hra má více konců, čímž si to u mě možná trochu spravila, nicméně nevěřím tomu, že někdo dosáhne dobrého konce, aniž by si někde přečetl návod. Takže díky Bloober Team a já jdu na vaše The Medium.