Obvykle se tomuto typu her vyhýbám. Stylizované humorné adventury nejsou můj šálek, ale protože jsem se nedávno pustil do sledování Retro Gamesplayů, Grim Fandango mě zaujal hned úvodní scénou.

Hrál jsem remasterovanou verzi. Jsou tam oproti původní verzi 3D modely postav ve vyšším rozlišení, a titulky podle mě taky vypadají lépe. Na hratelnosti vůbec nebylo poznat, že se původně hra neovládala myší, povedlo se jim 99 % všech interakcí převést. Objevilo se pár míst, kde jsem musel na šipky sáhnout, ale nijak mě to nerušilo. Kdybych o tom ale nevěděl tak bych kvůli tomu asi dlouho tápal.

To je asi moje jediná kritika této hry – k vyřešení větší části hádanek, stejně jako u mnoha dalších adventur, nelze dojít logickým myšlením. Nechtěl jsem si dojem ze hry kazit, tak jsem měl holt po ruce návod, kam jsem nakoukl vždy, když jsem si nebyl jistý, jak pokračovat. Ono se to v některých lokacích docela hodí, toho běhání je tam až až.

Určitě je důležité hned na začátku prostě přijmout „nesmyslné“ fungování světa, a užívat si humor i zajímavé postavy, které vám cestu světem mrtvých prokládají. Grim Fandango je hlavně o té stylizaci a humoru.

Herní doba byla příjemná, rozhodně jsem neměl pocit, že by byla uměle natahovaná. Dabing všech postav byl skvělý, málokdy se povede, aby hra neobsahovala alespoň jeden otravný hlas.

Chápu ten kultovní status, ale jsem rád, že jsem si to poprvé zahrál teď, a ne jako teenager. Sice jsem to hrál dlouho po vydání, ale aspoň jsem to byl schopný víc docenit.