Ke hře jsem se (konečně) dostal v rámci Herní výzvy 2022. Základní kontury příběhu jsou uvedeny v článku ke hře, opakovat je tedy nebudu a zaměřím se na jiné věci.
Na úvod je potřeba podotknout, že jsem hrál původní verzi obohacenou o DLC (nějakou Ranger obtížnost), nikoliv upgradovanou Redux verzi, což znamená, že komentuji hru s odstupem nějakých 11 let od jejího vydání a musím říci, že bych to do ní rozhodně neřekl. I v dnešní době překonává řadu koridorových FPS možná i po stránce grafického zpracování (samozřejmě nesmíte kolem chodit s lupou, ale dívat se na věc, jak funguje jako celek), ale rozhodně v originalitě a to nejen palety dostupných zbraní.
Knihu jsem sice četl před nějakou dobou, takže podrobnosti si nevybavuji, ale přišlo mi, že příběh překlopili tvůrci do hry v podstatě kompletně, tedy s výjimkou toho, že hlavní postava Arťom nebyl takový stroj na zabíjení. Tvůrci zvolili ztvárnění prostřednictvím FPS možná prostě proto, že jiné styly by nedávaly moc smysl asi ani z pohledu knižní předlohy, navíc koridory metra k tomu svádějí, protože na rozdíl od CoD her nemusíte uměle simulovat lineární průchod lokacemi. Třeba ztvárnění skrz RPG si nedovedu moc představit, protože se vše odehrává v několika dnech a nějaký robustní rozvoj postavy by nedával smysl. Navíc, pokud hra sleduje knižní předlohu, nemůže dávat hráči příliš na výběr, zvlášť pokud je knižní předloha v podstatě taky lineární průchod koridory.
Ačkoli tvůrci neměli k dispozici, krom několika výletů na „čerstvý“ vzduch, nějak extra širokou škálu prostředí (tedy tunely, servisní chodby a nádraží), dokázali vymyslet hru tak, aby vhodně kombinovala „civilní“, příběhové, akční a stealth pasáže a v těch akčních akci dostatečně obměňovala, takže hra nenudí. Navíc v civilních pasážích dokázali vymodelovat jednotlivé obydlené stanice a jejich obyvatele téměř uvěřitelným způsobem, i když ani zde (v knize už vůbec) si nedovedu představit, že by v moskevském metru dlouhodobě přežilo 40.000 lidí. V civilních a příběhových částech hry je na poměry FPS docela dost konverzací. O to víc je s podivem, že hlavní postava vůbec nemluví. Nevím, jestli se tvůrci inspirovali u Gordona, ale na několika místech si z toho i sama hra dělá v podstatě legraci.
Pokud bych měl vypíchnout nějaká negativa z osobní zkušenosti se hrou, bylo by to mnoho drobností, které s ní ani nemusely přímo souviset. Několik pasáží jsem musel procházet znovu a znovu kvůli jakémusi problému s uloženou pozicí, resp. synchronizací s cloudovým úložištěm. Možná kvůli tomu mi hra nedopřála na konci achievement za dokončení v režimu ranger. Jinou pasáž jsem musel opakovat zase kvůli nemožnosti sbírat filtry do plynové masky. Několikrát mi málem ruply nervy u stealth pasáží, kde mi detekce ze strany nepřátel připadala naprosto náhodná a v momentě, kdy vás zmerčil jeden nepřítel třeba přes zeď, mi asi nad hlavou začal blikat velký červený vykřičník a nepřátelé z celé úrovně mi šli po krku, ať jsem byl kdekoliv. Dalším nešvarem bylo časté zasekávání o futra dveří, v úzkých schodištích, o suť a podobně. A trochu zamrzela nemožnost projít si Polis.
Pak je ve hře několik prvků, které k ní vlastně patří, ale při hraní nejsou příliš příjemné nebo hráče mohou štvát. Obtížná orientace v prostředí, zvlášť v hektických bojích. Špatná viditelnost - jednoznačně ke hře odehrávající se v podzemí patří a je klidně možné, že lidé žijící v podzemí pak mají vyvinuté tunelové vidění, ale to, že si postava nevidí ani pod nohy, kam se jí odkudsi teleportují nepřátelé, je prostě divné. Systém jedné úložné pozice - jasně, nemožnost ukládat záložní pozice přispívá k napětí a kvůli poměrně častým záchytným bodům to většinou není třeba, ale na druhou stranu vás nutí případně hrát celou hru znovu, protože jinak při načtení dřívější úrovně smaže veškerý následný postup.
Závěrem, pokud pojmete hru nikoliv jako čistokrevnou FPS a věnujete nějaký ten čas „navíc“ průzkumu obydlených stanic, občasnému stealth přístupu a zkoušení různých zbraní, může pro vás být Metro 2033 i po 11 letech od vydání stále poměrně osvěžujícím herním zážitkem, i když se určitě nejedná o dokonalý zázrak.
Na úvod je potřeba podotknout, že jsem hrál původní verzi obohacenou o DLC (nějakou Ranger obtížnost), nikoliv upgradovanou Redux verzi, což znamená, že komentuji hru s odstupem nějakých 11 let od jejího vydání a musím říci, že bych to do ní rozhodně neřekl. I v dnešní době překonává řadu koridorových FPS možná i po stránce grafického zpracování (samozřejmě nesmíte kolem chodit s lupou, ale dívat se na věc, jak funguje jako celek), ale rozhodně v originalitě a to nejen palety dostupných zbraní.
Knihu jsem sice četl před nějakou dobou, takže podrobnosti si nevybavuji, ale přišlo mi, že příběh překlopili tvůrci do hry v podstatě kompletně, tedy s výjimkou toho, že hlavní postava Arťom nebyl takový stroj na zabíjení. Tvůrci zvolili ztvárnění prostřednictvím FPS možná prostě proto, že jiné styly by nedávaly moc smysl asi ani z pohledu knižní předlohy, navíc koridory metra k tomu svádějí, protože na rozdíl od CoD her nemusíte uměle simulovat lineární průchod lokacemi. Třeba ztvárnění skrz RPG si nedovedu moc představit, protože se vše odehrává v několika dnech a nějaký robustní rozvoj postavy by nedával smysl. Navíc, pokud hra sleduje knižní předlohu, nemůže dávat hráči příliš na výběr, zvlášť pokud je knižní předloha v podstatě taky lineární průchod koridory.
Ačkoli tvůrci neměli k dispozici, krom několika výletů na „čerstvý“ vzduch, nějak extra širokou škálu prostředí (tedy tunely, servisní chodby a nádraží), dokázali vymyslet hru tak, aby vhodně kombinovala „civilní“, příběhové, akční a stealth pasáže a v těch akčních akci dostatečně obměňovala, takže hra nenudí. Navíc v civilních pasážích dokázali vymodelovat jednotlivé obydlené stanice a jejich obyvatele téměř uvěřitelným způsobem, i když ani zde (v knize už vůbec) si nedovedu představit, že by v moskevském metru dlouhodobě přežilo 40.000 lidí. V civilních a příběhových částech hry je na poměry FPS docela dost konverzací. O to víc je s podivem, že hlavní postava vůbec nemluví. Nevím, jestli se tvůrci inspirovali u Gordona, ale na několika místech si z toho i sama hra dělá v podstatě legraci.
Pokud bych měl vypíchnout nějaká negativa z osobní zkušenosti se hrou, bylo by to mnoho drobností, které s ní ani nemusely přímo souviset. Několik pasáží jsem musel procházet znovu a znovu kvůli jakémusi problému s uloženou pozicí, resp. synchronizací s cloudovým úložištěm. Možná kvůli tomu mi hra nedopřála na konci achievement za dokončení v režimu ranger. Jinou pasáž jsem musel opakovat zase kvůli nemožnosti sbírat filtry do plynové masky. Několikrát mi málem ruply nervy u stealth pasáží, kde mi detekce ze strany nepřátel připadala naprosto náhodná a v momentě, kdy vás zmerčil jeden nepřítel třeba přes zeď, mi asi nad hlavou začal blikat velký červený vykřičník a nepřátelé z celé úrovně mi šli po krku, ať jsem byl kdekoliv. Dalším nešvarem bylo časté zasekávání o futra dveří, v úzkých schodištích, o suť a podobně. A trochu zamrzela nemožnost projít si Polis.
Pak je ve hře několik prvků, které k ní vlastně patří, ale při hraní nejsou příliš příjemné nebo hráče mohou štvát. Obtížná orientace v prostředí, zvlášť v hektických bojích. Špatná viditelnost - jednoznačně ke hře odehrávající se v podzemí patří a je klidně možné, že lidé žijící v podzemí pak mají vyvinuté tunelové vidění, ale to, že si postava nevidí ani pod nohy, kam se jí odkudsi teleportují nepřátelé, je prostě divné. Systém jedné úložné pozice - jasně, nemožnost ukládat záložní pozice přispívá k napětí a kvůli poměrně častým záchytným bodům to většinou není třeba, ale na druhou stranu vás nutí případně hrát celou hru znovu, protože jinak při načtení dřívější úrovně smaže veškerý následný postup.
Závěrem, pokud pojmete hru nikoliv jako čistokrevnou FPS a věnujete nějaký ten čas „navíc“ průzkumu obydlených stanic, občasnému stealth přístupu a zkoušení různých zbraní, může pro vás být Metro 2033 i po 11 letech od vydání stále poměrně osvěžujícím herním zážitkem, i když se určitě nejedná o dokonalý zázrak.
Sea of Stars
Pro: Atmosféra, určitá originalita, dobře rozprostřené změny hratelnosti, baterka a některé zbraně na dynamo.
Proti: Bez notesu občas nemožná orientace, zasekávání postavy o všechno možné, systém jediné ukládací pozice.