Když jsem poprvé zkoušel hrát prvního Residenta Evila, bylo to na velké televizi pomocí PlayStation Classic. Grafika už byla opravdu odporná. Stačil pohled na ní a věděl jsem, že tohle už asi nedám. Podruhé jsem to zkusil na PSP. Grafika na malém display už byla koukatelnější. V hlavě mě ale celou dobu hlodal červíček, že by to někde mohlo jít hrát i s páčkami. Klasické šipky na tento styl hraní nejsou moc ideální. A také (Možná proto, že to byla pirátská verze) se mi hra v jedněch dveřích vždycky totálně zasekla.
S Vitou už jsem neponechal nic náhodě a hru si, za velké peníze (asi 250 korun), rovnou koupil. Bohužel se ale v PlayStation Storu nenachází verze, která by podporovala Dual Shock. Bohužel ani ta necenzurovaná verze. Můžete si koupit "jen" Resident Evil: Director's Cut, kde je "jen" režim navíc. Konkrétně režim Arrange, který jsem ani nehrál. Na ovládání jsem si musel chvíli zvykat. Pak jsem byl ale příjemně překvapený, jak dobře se pořád stařičký Resident Evil hraje.
Hra na hráče dýchá skvělou hororovou atmosférou podkreslenou perfektní hudbou. Příběh je z dnešního pohledu ještě větší béčko než tenkrát. Vůbec to ale nevadí, protože díky legendárnímu dabingu, jsem alespoň rozuměl zdejší angličtině. Kamera mi překvapivě také nevadila. Možná proto, že už mám odehraného Residenta dvojku. I když je to už dávno, tak některé zvyky se nezapomínají. Samotná akce mě bavila. Hlavně při hře za Chrise. Za něj totiž bylo potřeba opravdu počítat každý náboj a skoro žádný nesměl přijít nazmar (volba postavy = volba obtížnosti). Je zajímavě, že zrovna mužská postava unese méně věcí a nedostane do výbavy granátomet.
Co je horší je omezený inventář. Hlavní myšlenka asi je v tom, že je to survival a, že když už má hrdina omezené množství nábojů, nemůže přece unést jednu léčivou květinku navíc. V praxi to znamená, že běháte sem a tam po vystřílených oblastech k truhlám a snažíte si uvolnit inventář. Jako proč? Co je na tom survival? Vždyť to jen kouskuje hru a ničí spád tempo. Hra vás sice nemučí těžkýma hádankami, ale po vás chce abyste zbytečně běhali sem a tam. V téhle herní mechanice nejde o život, nýbrž jen o velký opruz.
První Resident je parádní předvídatelné béčko s dvěma, trochu odlišnýma, průchodama. Za obě postavy stojí za to hru dohrát.
Díky malé náročnosti na hardware ani nevybíjí moc baterku. Což se na cestách se zvukotěsnými sluchátky hodí.
S Vitou už jsem neponechal nic náhodě a hru si, za velké peníze (asi 250 korun), rovnou koupil. Bohužel se ale v PlayStation Storu nenachází verze, která by podporovala Dual Shock. Bohužel ani ta necenzurovaná verze. Můžete si koupit "jen" Resident Evil: Director's Cut, kde je "jen" režim navíc. Konkrétně režim Arrange, který jsem ani nehrál. Na ovládání jsem si musel chvíli zvykat. Pak jsem byl ale příjemně překvapený, jak dobře se pořád stařičký Resident Evil hraje.
Hra na hráče dýchá skvělou hororovou atmosférou podkreslenou perfektní hudbou. Příběh je z dnešního pohledu ještě větší béčko než tenkrát. Vůbec to ale nevadí, protože díky legendárnímu dabingu, jsem alespoň rozuměl zdejší angličtině. Kamera mi překvapivě také nevadila. Možná proto, že už mám odehraného Residenta dvojku. I když je to už dávno, tak některé zvyky se nezapomínají. Samotná akce mě bavila. Hlavně při hře za Chrise. Za něj totiž bylo potřeba opravdu počítat každý náboj a skoro žádný nesměl přijít nazmar (volba postavy = volba obtížnosti). Je zajímavě, že zrovna mužská postava unese méně věcí a nedostane do výbavy granátomet.
Co je horší je omezený inventář. Hlavní myšlenka asi je v tom, že je to survival a, že když už má hrdina omezené množství nábojů, nemůže přece unést jednu léčivou květinku navíc. V praxi to znamená, že běháte sem a tam po vystřílených oblastech k truhlám a snažíte si uvolnit inventář. Jako proč? Co je na tom survival? Vždyť to jen kouskuje hru a ničí spád tempo. Hra vás sice nemučí těžkýma hádankami, ale po vás chce abyste zbytečně běhali sem a tam. V téhle herní mechanice nejde o život, nýbrž jen o velký opruz.
První Resident je parádní předvídatelné béčko s dvěma, trochu odlišnýma, průchodama. Za obě postavy stojí za to hru dohrát.
Díky malé náročnosti na hardware ani nevybíjí moc baterku. Což se na cestách se zvukotěsnými sluchátky hodí.
Pro: perfetní atmosféra, béčkový příběh jak hrom, dva odlišné průchody, super hudební podtext, na mobilní konzole ideální
Proti: omezený inventář, verze na PS One classic nepodporuje hraní na páčkách