Vracet se po delší době k fandomu, který čas natřikrát obalil nostalgií, je vždy ošemetná záležitost. Mass Effect se ke mně dostal už před dlouhými deseti lety a dodneška pravidelně říkám, že jde o moji nejoblíbenější herní sérii. Strávil jsem u ní ale mraky hodin a dlouho jsem trval na tom, že nemá cenu mělnit zážitek, když stejně ten pravý "kánon" zůstane takový, jaký byl při prvním hraní. Když ale byla oznámena Legendary Edition a trailer na ni vyzobal všechny ikonické momenty, zůstalo mi v hlavě semínko nejistoty. A když jsem o nějaký ten měsíc či rok později přemýšlel, co budu hrát, došlo mi, že i přes krásné kousky v knihovně nebo desítky zajímavých titulů v obchodě myslím jen na to, jaké by to bylo na Normandy, když jsem o pár vrásek a hráčských zkušeností bohatší. Nemá cenu si nic nalhávat, nostalgie funguje jako blázen a přestože jsem první díl vždy vnímal jako ten nejslabší, překvapilo mě, jak moc mě přesto dostal. Tentokrát v kůži mužského Sheparda (aneb vsadil jsem všechno na roleplay kartu) jsem se podíval na Eden Prime, zakousl se poprvé do opatrně košatícího příběhu a jakmile jsem se poprvé dostal na Citadelu a začala hrát povědomá hudba, nebylo obrany. Místo jedné dvou hodin hraní jsem pro ten den odpískal docházku v zaměstnání a seděl u konzole až do večera.

Paradox je, že právě DLC s výpravným podtitulem Bring Down the Sky dělá hře trochu medvědí službu. Vybírá z ní a zdůrazňuje to ne snad nejhorší, ale nejméně aktualizované a z dnešního pohledu atraktivní. Zaprvé se jedná o oblast, kam se dostanu jenom Makem. Mám to vozítko rád, baví mě, že se ne a ne převrátit, baví mě, že umí skákat, ale ty chvíle, kdy není schopné vyjet na skálu, i když těsně za ní se skrývá můj cíl, mě budily ze sna a teď budou budit znovu. Není to vyloženě k vzteku, ale občas už to hraničí s frustrací a BDtS je opravdu o tom, že ke všem důležitým lokacím se bez Maka putuje tři roky. Druhým zklamáním je to, že kolegové, které s sebou na asteroid vezmete, toho moc nenamluví, což vždycky zamrzí. No a konečně - je to rozšíření akční, bez nějakého atraktivnějšího interiérového zasazení. Opět šedé chodby s výjimkou závěrečného atria, kde se ale hráč nestačí otáčet vzhledem k počtu nepřátel.

Naopak si cením bližšího seznámení s rasou batarianů, kteří jinak v prvním díle prostor nemají, překvapivě na pohled hezkého výhledu na blížící se Terra Novu nebo finálního dilematu, nad kterým jsem pár minut seděl. Nakonec jsem se rozhodl pro záchranu rukojmí a nutnost nechat hlavního teroristu jít, ale rozhodování to nebylo jednoduché a nebýt toho, že odměnou za onen krok je slušná porce bodů do Paragon snahy, tak... bych se asi rozhodl stejně, jen bych o tom přemýšlel ještě o pár minut déle.