K této legendě jsem se dostal až po dlouhých 13ti letech, i když jsem ji tak nějak měl pořád v záloze, že si ji zahraju, dokonce jsem si její rozšířenou edici pořídil už v době, kdy byla aktuální. Přesto jsem se k ní dostal až po seriálu od Netflixu, kdy jsem si řekl, že bych si mohl znovu přečíst všechny knihy a pak se pustit do všech tří herních zpracování. Vůbec nevím, proč mi to trvalo tak dlouho a byla to škoda.

Už kdysi jsem hru zkoušel, dojel prolog, který mě moc nebavil a tak jsem ji odložil a pak už se k ní nikdy nevrátil. Ale s první vlnou kovidu a následnou karanténou jsem si řekl, že možná nastala ta správná doba a nálada, abych se do Zaklínače 1 pustil i já. A musím říct, že mě hned první kapitola strašně chytla a hru jsem hrál dnem i nocí, dokud jsem ji kompletně nedohrál. Teď mi Steam ukazuje neuvěřitelných 190 hodin, i když je pravda, že jsem si dělal sejvy téměř před každým rozhodnutím a tím pádem jsem projel všechny možnosti a rozdíly odlišných vyústění. Taky je pravda, že snad 50 hodin jsem strávil v samotném kostkové pokeru, který mě coby oddychovka strašně chytl a pouštím ho i dnes téměř každý večer, abych v něm pár partiček odehrál.

Už tenkrát jsem se divil, že ve hře není Yennefer, která je pro celou předlohu tak klíčová, ale potom, co jsem projel na poměry her celkem zajímavý příběh, musím uznat, že mi tam nechyběla. Vůbec jsem nečekal, že Zaklínač 1 je taková komorní záležitost, která se odehrává v podstatě jen ve Wyzimě a přilehlém okolí.

Hodně se tu mluvilo a psalo o soubojovém systému, který byl na svoji dobu asi dost originální a unikátní, i dnes je o hodně jiný než u většiny her. Je teda pravda, že jsem úplně přestal vnímat fakt, že čekáte, až zežloutne kurzor a Vy kliknete. Souboj jsem vnímal jako hudbu a musím říct, že jsem si ho takhle o hodně víc užil, naprosto mi sedl. Jako když hrajete na nějaký hudební nástroj písničku, kterou znáte. Buď můžete slepě koukat do not a hrát podle nich a sázet tóny / akordy podle toho, nebo se do hudby ponoříte a hrajete podle pocitu. A přesně tak jsem v Zaklínači 1 bojoval já. Soustředil jsem se na Geraltovy pohyby a vnímal dynamiku boje, ne žlutý kurzor.

Co mi hodně sedlo, byla ekonomika hry. Na rozdíl od většiny RPG, kde končíte s miliony zlatých na účtu, za které není co koupit, protože už všechno máte a nejlepší předměty najdete, Zaklínač na to jde trochu jinak. Pokud kupujete knížky a svitky, abyste získávaly co nejvíce informací do deníku, občas oleje na petardy a alkohol na elixíry, musíte se dost otáčet, abyste finančně vycházeli, ale tenhle přístup se mi líbí. Ani odměny nejsou přemrštěné a zbroj, meče i runy jsou drahé. S tím souvisí i relativně malý počet zbrojí a zbraní, které jsou ve hře k dispozici. Pak ale máte opravdu radost, když se k nějaké lepší zbroji dostanete. Víte, že Vám vydrží opravdu dlouho.

Musím říct, že jsem se po dohrátí hned pustil do Zaklínače 2, ale ten mě po několika málo hodinách dost zklamal. Asi se vrátím a znovu rozehraju jedničku. I když teď i jdu ještě zahrát pár partiček pokerových kostek.