Legendy nelhaly! Super Mario 64 si svůj kultovní status bezesporu zaslouží a udržuje si fantastickou hratelnost i 25 let od premiéry. A to navzdory lehce smutné skutečnosti, že se Nintendo rozhodlo nepřidělávat si žádnou práci a v limitované kolekci Super Mario 3D All-Stars vydalo na Switch tuhle ikonu bez jakéhokoliv grafického vylepšení.
Údajně tím chtělo pamětníkům dopřát přesně takový zážitek, jaký měli při hraní před čtvrt stoletím, a to samé poskytnout i gamerům, kteří tehdy ještě nebyli na světě... No, dobře, Nintendo, budeme věřit, že šlo skutečně o tuto ušlechtilou cestu zpátky do minulosti... a nikoliv o vědomí, že si to na svých nových televizích budeme chtít všichni zahrát tak jako tak!:)) (Sáhnout po oficiální verzi je zkrátka mnohem pohodlnější, než řešit různé emulátory.)
Já už každopádně na světě byl a dodnes si pamatuju, jak jsem někdy v roce 1998 stál ve frontě mnoha dalších dětí v Datartu v plzeňském Carrefouru (nyní Tesco) a čekal, až na mě přijde řada a budu si moct tu neskutečně krásně vypadající hru na chvilku vyzkoušet (cítíc v zádech tlak pohledů nedočkavců za mnou:)) ).
A protože mám tu scénu navždy vyrytou v paměti, jasně vidím, jak jsem běžel na vrchol nějaké hory či co a proti mně se valily velké černé koule. Tehdy jsem znal jen klasického „placatého“ 2D Maria z „televizních her“, takže jsem fakt zíral, jaká je to nádhera. Dnes už vím, že to byl svět zvaný Bob-omb Battlefield, a díky verzi pro Switch jsem poprvé v životě nejen, že vyběhl až na vrcholek oné hory a porazil Bob-omba, ale také dokončil celou hru!
Pravda, chvílemi se to neobešlo bez skřípění zubů. Těch uplynulých 25 let je znát nejen na grafice, ale i na celkovém technickém zpracování (přesnost ovládání, pohyb kamery). A měl jsem i pár okamžiků, kdy jsem si říkal, že se na to prostě vykašlu, že mi to za ty nervy nestojí. Ale veškeré krize jsem zdárně překonal.
Ono kritizovat v dnešní době Super Maria 64 je ošidné. Je to, jako kdybychom vyčítali Rolling Stones, že už jsou vrásčitější než kdysi, a že máme v současnosti spoustu energičtějších a nabušenějších kapel. No jo, jenže Stouni jsou nesmrtelnou legendou, jejímuž významu a vlivu na hudební průmysl se může rovnat málokdo a máloco. A stejně tak je to ve světě videoher i s Mariem a jeho „šedesátčtyřkovým“ dobrodružstvím.
Osobně s old school gamingem problém nemám. Naopak jsem se až nedávno začal vyloženě nutit, abych přestal neustále pařit všechny ty 15, 20, ale klidně i 30 a více let staré hry... a moc se mi to nedaří!:)) Pokud však někomu vadí hranatá retro grafika, ale chce si i tak užít hraní naplno, doporučuji zkusit se myšlenkami přenést zpět v čase. Představovat si, že je znovu rok 1996 a vy se s Mariem poprvé v životě rozbíháte po překrásném 3D Mushroom Kingdom.
Už ten centrální HUB, jeden z nejlepších, který se ve hrách kdy objevil, je pastvou pro oči. Jasně modrá obloha, zelená tráva, ptáci zpívají, a vy se díváte na hrad princezny Peach, k němuž vede padací most přes vodní příkop. I dnes je radost odhalovat veškerá zdejší tajemství, potkávat duchy v zahradách, bloumat temnými sklepeními, procházet zrcadlový sál, hradní akvária a další prostory.
Při tom všem zjišťujete, že Mario umí plavat, potápět se, předvádět různá salta či jiné akrobatické kousky a frajeřinky, za které by se nestyděli ani parkouristé! Zkrátka ho, stejně jako celou hru, definuje jedno velmi příjemné a vždy vítané slovo – volnost! Hráči konečně mohli na vlastní oči spatřit to, co si ve 2D Mariovi dlouhé roky jen představovali, a jejich fantazii to svou zábavností, nápaditostí a vizuální i herní pestrostí ještě překonalo.
Ať už se potápíte k vraku v zátoce, sjíždíte zasněženou horu, nebo se boříte do písku kolem pyramid, pořád se tu děje něco nového. Každý svět je úplně jiný, má svoje pravidla a nástrahy, takže monotónost určitě nehrozí.
Kapitolou sama pro sebe je hudba. Každý svět má vlastní výrazné melodie, a já k jejich dokreslení musím opět sáhnout po slovíčku „překrásné“. Vždy perfektně pasují. Jízda po obří skluzavce je díky nim správně bláznivá, hlubiny zátoky Jolly Roger Bay magické, a do bitev s Bowserem vás naladí stejně bojovně, jako kdybyste poslouchali Eye of the Tiger!:))
Není tedy náhodou, že se Nintendo do kolekce pro Switch (kde krom „64“ najdete i Sunshine a Galaxy) rozhodlo zvlášť přidat i kompletní soundtrack (což ostatně platí pro celou trojici zde přítomných Mariů). Je to něco, k čemu se dá po čase vracet, abyste si připomněli své herní zážitky... a možná také traumata:))
Obtížnost „64“ totiž osciluje od úrovně „příjemný relax“ po úroveň „prohodím ovladač obrazovkou“:)) S postupem do dalších světů přibývá těch náročnějších, a jak už jsem říkal, kamera i ovládání vám občas hodí pořádnou kládu pod nohy. Ve hře se nachází celkem 120 hvězdiček, k úspěšnému dokončení vám jich stačí posbírat 70. S tím jsem se spokojil i já. Ze dvou důvodů.
Zaprvé jsem nabyl pevného přesvědčení, že získat hvězdy v levelech, kde musím s Mariem létat, prostě nikdy nedokážu:)) A zadruhé jsem se nemohl dočkat, až začnu hrát Super Mario Sunshine!:)) I tak ale budu vždycky moc rád, že jsem bájné Super Mario 64 dotáhl do konce. Byla to výzva, ale zároveň i splněný dětský sen.
A jsem si jistý, že ten malý kluk, který stál před čtvrt stoletím ve frontě v Carrefouru, aby si tuhle novinku mohl aspoň na chvilku vyzkoušet, by z toho měl ohromnou radost.
PS: Moje další nejen videoherní recenze a články najdete na instagramovém profilu instageek_cz
Údajně tím chtělo pamětníkům dopřát přesně takový zážitek, jaký měli při hraní před čtvrt stoletím, a to samé poskytnout i gamerům, kteří tehdy ještě nebyli na světě... No, dobře, Nintendo, budeme věřit, že šlo skutečně o tuto ušlechtilou cestu zpátky do minulosti... a nikoliv o vědomí, že si to na svých nových televizích budeme chtít všichni zahrát tak jako tak!:)) (Sáhnout po oficiální verzi je zkrátka mnohem pohodlnější, než řešit různé emulátory.)
Já už každopádně na světě byl a dodnes si pamatuju, jak jsem někdy v roce 1998 stál ve frontě mnoha dalších dětí v Datartu v plzeňském Carrefouru (nyní Tesco) a čekal, až na mě přijde řada a budu si moct tu neskutečně krásně vypadající hru na chvilku vyzkoušet (cítíc v zádech tlak pohledů nedočkavců za mnou:)) ).
A protože mám tu scénu navždy vyrytou v paměti, jasně vidím, jak jsem běžel na vrchol nějaké hory či co a proti mně se valily velké černé koule. Tehdy jsem znal jen klasického „placatého“ 2D Maria z „televizních her“, takže jsem fakt zíral, jaká je to nádhera. Dnes už vím, že to byl svět zvaný Bob-omb Battlefield, a díky verzi pro Switch jsem poprvé v životě nejen, že vyběhl až na vrcholek oné hory a porazil Bob-omba, ale také dokončil celou hru!
Pravda, chvílemi se to neobešlo bez skřípění zubů. Těch uplynulých 25 let je znát nejen na grafice, ale i na celkovém technickém zpracování (přesnost ovládání, pohyb kamery). A měl jsem i pár okamžiků, kdy jsem si říkal, že se na to prostě vykašlu, že mi to za ty nervy nestojí. Ale veškeré krize jsem zdárně překonal.
Ono kritizovat v dnešní době Super Maria 64 je ošidné. Je to, jako kdybychom vyčítali Rolling Stones, že už jsou vrásčitější než kdysi, a že máme v současnosti spoustu energičtějších a nabušenějších kapel. No jo, jenže Stouni jsou nesmrtelnou legendou, jejímuž významu a vlivu na hudební průmysl se může rovnat málokdo a máloco. A stejně tak je to ve světě videoher i s Mariem a jeho „šedesátčtyřkovým“ dobrodružstvím.
Osobně s old school gamingem problém nemám. Naopak jsem se až nedávno začal vyloženě nutit, abych přestal neustále pařit všechny ty 15, 20, ale klidně i 30 a více let staré hry... a moc se mi to nedaří!:)) Pokud však někomu vadí hranatá retro grafika, ale chce si i tak užít hraní naplno, doporučuji zkusit se myšlenkami přenést zpět v čase. Představovat si, že je znovu rok 1996 a vy se s Mariem poprvé v životě rozbíháte po překrásném 3D Mushroom Kingdom.
Už ten centrální HUB, jeden z nejlepších, který se ve hrách kdy objevil, je pastvou pro oči. Jasně modrá obloha, zelená tráva, ptáci zpívají, a vy se díváte na hrad princezny Peach, k němuž vede padací most přes vodní příkop. I dnes je radost odhalovat veškerá zdejší tajemství, potkávat duchy v zahradách, bloumat temnými sklepeními, procházet zrcadlový sál, hradní akvária a další prostory.
Při tom všem zjišťujete, že Mario umí plavat, potápět se, předvádět různá salta či jiné akrobatické kousky a frajeřinky, za které by se nestyděli ani parkouristé! Zkrátka ho, stejně jako celou hru, definuje jedno velmi příjemné a vždy vítané slovo – volnost! Hráči konečně mohli na vlastní oči spatřit to, co si ve 2D Mariovi dlouhé roky jen představovali, a jejich fantazii to svou zábavností, nápaditostí a vizuální i herní pestrostí ještě překonalo.
Ať už se potápíte k vraku v zátoce, sjíždíte zasněženou horu, nebo se boříte do písku kolem pyramid, pořád se tu děje něco nového. Každý svět je úplně jiný, má svoje pravidla a nástrahy, takže monotónost určitě nehrozí.
Kapitolou sama pro sebe je hudba. Každý svět má vlastní výrazné melodie, a já k jejich dokreslení musím opět sáhnout po slovíčku „překrásné“. Vždy perfektně pasují. Jízda po obří skluzavce je díky nim správně bláznivá, hlubiny zátoky Jolly Roger Bay magické, a do bitev s Bowserem vás naladí stejně bojovně, jako kdybyste poslouchali Eye of the Tiger!:))
Není tedy náhodou, že se Nintendo do kolekce pro Switch (kde krom „64“ najdete i Sunshine a Galaxy) rozhodlo zvlášť přidat i kompletní soundtrack (což ostatně platí pro celou trojici zde přítomných Mariů). Je to něco, k čemu se dá po čase vracet, abyste si připomněli své herní zážitky... a možná také traumata:))
Obtížnost „64“ totiž osciluje od úrovně „příjemný relax“ po úroveň „prohodím ovladač obrazovkou“:)) S postupem do dalších světů přibývá těch náročnějších, a jak už jsem říkal, kamera i ovládání vám občas hodí pořádnou kládu pod nohy. Ve hře se nachází celkem 120 hvězdiček, k úspěšnému dokončení vám jich stačí posbírat 70. S tím jsem se spokojil i já. Ze dvou důvodů.
Zaprvé jsem nabyl pevného přesvědčení, že získat hvězdy v levelech, kde musím s Mariem létat, prostě nikdy nedokážu:)) A zadruhé jsem se nemohl dočkat, až začnu hrát Super Mario Sunshine!:)) I tak ale budu vždycky moc rád, že jsem bájné Super Mario 64 dotáhl do konce. Byla to výzva, ale zároveň i splněný dětský sen.
A jsem si jistý, že ten malý kluk, který stál před čtvrt stoletím ve frontě v Carrefouru, aby si tuhle novinku mohl aspoň na chvilku vyzkoušet, by z toho měl ohromnou radost.
PS: Moje další nejen videoherní recenze a články najdete na instagramovém profilu instageek_cz
Leisure Suit Larry: Wet Dreams Don't Dry
Pro: Nesmrtelná legenda, která bude navždy vedená mezi nejdůležitějšími a nejlepšími hrami všech dob.
Proti: Kamera, občas ne úplně perfektně reagující ovládání, a někdy taky trochu frustrace z náročnosti. Ale to všechno ke starým hrám patří:)