Těžké zadunění dveří batysféry mi projelo celým tělem a já si ve zlomku vteřiny pomyslel, že právě ono snad bude tím zvoněním budíku, které ke mně natáhne svou ruku a vzbudí mne z této noční můry. Ale nestalo se tak a já si i nadále připadal jako ve snu. Jako ve velmi špatném snu, kde se děsivou rychlostí střídá tragická smůla s neuvěřitelným štěstím. Sykot a hučení vody mne obklopovaly svou klaustrofobní silou a nebýt informativního filmečku, možná bych tomu pocitu tísně zcela podlehl. Ale to by byla škoda, protože město Rapture vypadalo skrze okna mého kovového dopravního prostředku úchvatně. Přes mihotavý závoj vodních mas se mi v zorném poli rozprostřelo něco, co bych by na dně oceánu rozhodně nečekal. Rapture! Město a vize jednoho muže. Mezi budovami, svítícími neony a mosty se v poklidné harmonii proháněly rybky, krakatice i obří velryba, ale tento poklidný pohled netrval příliš dlouho, protože se až příliš rychle ukázalo, že toto útočiště vědců a umělců před zápachem zkaženého světa vypadá uvnitř svých zdí mnohem méně přátelsky, než jak se jeví zvenčí.

Tak přibližně něco podobného vás čeká krátce před tím, než vás hra Bioshock opět pořádně pustí k ovládání a já se rozhodně neostýchám říci, že jde o úvod hodný legendy. A protože se k první zbrani dostanete jen pár minut od začátku hry, nebudete dlouho na pochybách, že jde o first person střílečku, která je ale oproti mainstreamu tohoto žánru obohacena o skrovný RPG element a nadprůměrně propracovaný příběh. Ale tyhle škatulky jsou asi to poslední, co by vám mohlo tuto hru přiblížit. Takže se na ni podíváme trochu podrobněji.

Bioshock se nikdy netajil tím, že jde o duchovního nástupce slavné série System Shock. Já sám asi nejsem plně kompetentní toto tvrzení konfrontovat, protože jsem hrál pouze druhý díl této zatím dvoudílné série, ale právě System Shocku 2 se Bioshock moc nepodobná. Ano, obě hry se odehrávají v klaustrofobním prostředí odříznutém od zbytku světa a rovněž obě hry sází na děsivou atmosféru místa, kde se něco hrozně pokazilo, ale zde podobnosti končí. Pod touto krustou je totiž System Shock 2 sofistikované RPGčko s inventářem, složitým vývojem postavy a variabilní hratelností, kdežto Bioshock je z drtivé většiny "pouhá" střílečka, jejíž interface je až nepříjemně konzolový.

Ovšem neberte slova mého předchozího odstavce jako nějakou velkou kritiku. Žánrové zařazení je tím posledním, co by mělo o kvalitě hry rozhodovat. Důležité je zvědět, jak dobře se vývojářům podařilo v tomto rybníčku své dílo naučit plavat, pokud mi dovolíte se stále držet podvodních analogií.

Protože jsem Bioshock označil za střílečku, nemohu nedodat, že tato složka hry je lehce kontroverzní. Počet zbraní není vyloženě pestrý, ale do každé existuje trojice různé munice, takže v tomto ohledu si není na co stěžovat. Bohužel pocit ze střelby není zrovna dvakrát uspokojivý a nepřátelé rovněž moc bojových schopností nepobrali. Většinou se na vás bezhlavě vrhají s nějakou tou šílenou hláškou na svých pokřivených rtech, což se dá brát jako jejich poslední slova, protože hra je relativně snadná (Hrál jsem na střední obtížnost). Ani pestrost nepřátel tento pocit nevylepší, protože jde v podstatě jen o různě vyšinuté a zdeformované lidské bytosti, byť jsou vybaveny odlišnými zbraněmi a je jich několik druhů, vyznávajících odlišný způsob boje. Někteří například umí lézt po stropě a jiní se dokážou teleportovat. Nicméně přítomnost hodně originálních nepřátel a nehumanoidních oblud by v této hře nebyla z příběhového hlediska věrohodně opodstatněná... ačkoli možná že ano.

Kdybyste mohli v této hře likvidovat nepřátele jen klasickými zbraněmi, asi bych tuto složku hry označil za dosti podprůměrnou, ale naštěstí tomu tak není. Ve hře totiž můžete formovat svou postavu pomocí látky ADAM a nalezených toniků. S jejich pomocí budete s to rozšířit paletu svých schopností a používat rozličné plasmidy, což vám umožní lépe interagovat s okolním světem. Můžete tak levněji nakupovat v prodejních automatech, snáze hackovat, získávat více života z nalezených potravin a podobně. S bojem souvisí právě plasmidy, jenž připomínají klasická kouzla a akční složku hry celkem výrazně zpestřují. Elektrickým výbojem můžete dočasně ochromit nepřátele, zvláště pak když stojí ve vodě, které je zde požehnaně. Trocha plamenného útoku nejen úžasně podpálí protivníka, ale i rozpustí ledem blokované vchody. Originální je i plasmid s rojem bodavého hmyzu. K dispozici vám zde budou i promyšlenější plasmidy, které různým způsobem zmatou nepřítele a dokonce si můžete vyhrát i s telekinezí, jenž má mnohá uplatnění nejen v boji. S přimhouřením jednoho oka můžete do akční části hry započítat i možnost hackovat bojové věže, kamery a poletující střílny, které vám v boji mohou výrazně pomoci. A právě spojení klasické střelby s bojovými plasmidy a hackováním činí akční část hry docela pestrou i přes nízkou variabilitu nepřátel a trochu fádní a nezáživný zbraňový arzenál.

Možná to bude znít zvláštně a nelogicky, ale akční část této hry není v této střílečce tím pilířem, na které by její hratelnost stála. Tady vás upoutá něco zcela jiného. Zvláštní souznění příběhu, tak trochu zvrhlý vztahu Big Daddyho s Little sister a pokřiveně úchylná atmosféra dna lidské mysli. Jestli jste někdy měli pocit, že víte, jak šílený člověk může být, zde svá měřítka asi přehodnotíte. Zvláště zdejší "doktor" a "umělec" dokážou překonat i vaše nejsmělejší vize ohledně příčetnosti lidské mysli. Však si na mé slova vzpomenete, až budete označen na ošklivého narušitele, až budete poslouchat záznam o plastické operaci či uvidíte její výsledky. A jestli jste se domnívali, že umělec nikdy nemůže být ve své éterické mysli zvrhlejší než skalpely ovládající doktor, tak jste se strašlivě mýlili.

Hra umně zasazuje do své art deco stylizace mnohé skripty, které vás spolu s hlasovými záznamy a radiovými kontakty provedou vskutku dech beroucím příběhem, kde rozhodně není vše tak jak se zdá. Nebudu popírat, že v některých momentech mi příběh přišel lehce nelogický, ale jeho celkové vyznění a vyprávění ve vás rozhodně zanechá hluboký dojem, pokud mu to dovolíte a nebudete se až tak moc zabývat detaily. Nebál bych se říci, že zdejší příběh je symfonií, kde se prolínají vzdálené fanfáry potenciálu lidských schopností zbavených cenzury, dunivé bubny nelítostného boje o moc a jemné houslové smyčce připomínající nám lidskost svědomí. A pokud to okořeníte trochou zázračné látky, máte o potenciál postaráno.

Hlavním motivem a symbolem Bioshocku je nepochybně dosti creepy i současně dojemný symbiotický vztah Malých sestřiček a Velkého taťky, neboli Little sister a Big daddy, chcete-li se držet originálu. A právě vaše chování k menší součásti této dvojice zásadním způsobem ovlivní konec příběhu a já se přiznám, že v závěru hry jsem měl slzy v očích. Hovořím pochopitelně o dobrém konci. Poučení je v každém případě jasné. Nechtějte si znepřátelit malé holčičky s velkými jehlami. Ne proto, že dokážou být sakra nebezpečné, ale protože mohou být velice lidské.

Ono až tak moc nezáleží na tom, že jinak skvěle namluvené hlasy a zvuky se zde nějak podivně matoucím způsobem šíří prostorem, že grafika je na jednu stranu umělecky nádherná, ale i trochu nepřehledná. Ani že hackování je současně snadné i nepříjemně časově omezené a dokonce není podstatné, že interface je nechutně konzolový a že práce s plasmidy a vylepšováním postavy rozhodně není přehlednost sama. Vlastně ani není na škodu, že se tato hra nedá označit za vyloženě strašidelnou. Bioshock je v mnoho ohledech průměrná hra, ale přesto se dle mého soudu honosí přívlastky klasika a legenda zcela právem. Jak je to možné? Pokud jste ji hráli, asi to víte a pokud ne, strašně vám závidím, protože si můžete poprvé zahrát opravdu skvělou hru.

A slovo závěrem: Ne, tak dobré jako System Shock 2 to rozhodně není.