Když si odmyslíte fakt, že tento datadisk vyšel až po druhém díle už v době, kdy byl Build těžce out. Když si odmyslíte, že jediné dvě novinky, které přinesl byly, kromě možnosti nechat si v inventáři výbušný soudek s pryskyřicí (nebo co to bylo), jeden nový druh nepřítele. Pohádkového aligátora s legračním zvukem. Ve hře je to zvířátko na úrovni prasete. Jde po vás, jenom když do něj začnete střílet. Když si odmyslím početný výskyt skvělých novinek v kombinaci s dech beroucí grafiku, vyjde mi z toho, že je Suckin´ Grits on Route 66 zatím nejlepší epizoda v sérii.

Datadisk je to přímočařejší a akčnější. Hráče už tolik netrápí skrytými spínači nebo neviditelnými klíči. Klíče by ale mohli být pořád klidně větší. Po sebrání klíče se hra nebojí respawnu nepřátel. Ve většině her to sice nemám rád, ale tady se to hodí. Když už hledám cestu dál, tak ať je proti čemu bojovat. Úrovně jsou menší a zapamatovatelnější. Možná jsem si jen zvykl na zdejší styl, ale tentokrát jsem se nemusel dívat do návodu a hra se hrála lépe.

Je škoda, že se tvůrci nerozhodli vymyslet nějakou novou zbraň. Na druhou stranu jsem díky tomu dal šanci mou opomíjeným kouskům. Konečně jsem si začal víc rozumět s cirkulárkou. Hlavně na základní nepřátelé je fajn (na klony dvou bratrů). Vetřelčí zbraň jsem používal mnohem víc na úkor kuše s dynamitovými šípy. Střílející kozy jsou ultimátní zbraň na zneviditelňující se dominy. Na psi je dobré AK 47 a na čertíky, házící hovna, stará dobrá brokovnice.

Datadisk je o něco těžší, než původní hra. To se ale od devadesátkového datáče tak nějak očekává. Já jsem byl mile překvapen a jsem spokojený. I když na svého geniálního souputníka Blooda samozřejmě nemá. Je ale v mých očích lepší, než poslední tři datadisky k Dukovi nebo datadisky k Shadow Warrior. Kdo by to byl řekl.