Ke hře jsem se (konečně) dostal v rámci Herní výzvy 2022.

Hry od Daedalic Entertainment GmbH jsou poměrně specifické. Většinou jsou opravdu pěkné na pohled. U těch, které mají být humorné, se člověk musí smířit s německým, často dost střeleným, humorem, který není pro každého. To, že se u nich moc nesměju, by mi ani tak nevadilo, jako ta střelenost, se kterou je potřeba počítat při řešení rozličných problémů. Třeba The Dark Eye: Chains of Satinav, která není nastavená na humornou notu, mě vlastně bavila více, než třeba Deponia, asi právě proto, že jsem nemusel hledat v návodu, jakou šílenou blbinu po mě zase tvůrci chtějí zkombinovat/použít, pokud jsem nechtěl náhodně kombinovat všechno na všechno. No a The Whispered World Special Edition je se svým melancholickým rázem něco mezi tím, ale stále má spíš blíže tomu humornému pojetí.

Udělené hodnocení je zcela jistě nižší, než které by ode mě hra dostala, kdybych ji hrál v době jejího vydání, což jsem nehrál pouze proto, že tehdy mi na starém stroji nefungovala kvůli jakýmsi technickým patáliím. A hle, o nějakých sedm let později... znovu technické patálie. Musel jsem se hodně snažit a šachovat s různými nastaveními, abych hru rozchodil do hratelného stavu tak, aby byla sice v okně, ale přes celou obrazovku a bez toho, aby část obrazu byla mimo monitor. To jsem ještě netušil, že šlo pouze o rozcvičku. V podstatě v každém aktu byla minimálně jedna lokace naprosto graficky rozsypaná takovým způsobem, že chudák kňourající Sadwick chodil v podstatě po několika prolnutých obrazech bez tušení, co se tam má nacházet. Naštěstí fungovala detekce interaktivních míst, jinak bych danou lokaci ani s návodem nebyl schopen projít. Na několika místech se ve hře vyskytuje pixel-hunting, což mě při rozsypané grafice vysloveně potěšilo. Bez návodu bych v takovém stavu hry prostě nemohl pokračovat. Dalším nedostatek se projevil ve většině lokací, které byly větší, než zobrazovaná část, kde zase fungoval posun obrazovky při přiblížení postavy k jejímu kraji tak maximálně v polovině případů. Jasně, starší, animovaná, ručně kreslená hra s pevně nastaveným rozlišením. Ale takových je dost a dost a problémy technického rázu jsem s nimi málokdy zaznamenal.

Abych se vrátil k samotné hratelnosti. Nevím úplně, jak to pojmout. Nechápejte mě špatně. Hra se vlastně hrála poměrně příjemně, i přes šišlání hlavní postavy, na které jsem si musel chvilku zvykat, a měla řadu světlých momentů. Krom několika rozsypaných obrazovek se na ní pěkně dívalo. Řada postav byla velmi pěkně namluvená a některé dialogy byly nápadité a osvěžující, stejně tak některé hádanky. Protipólem ale byla naopak řada situací, ve kterých tvůrci vyžadovali naprosto náhodné, podivné či zběsilé řešení, v některých případech popírající dosud zavedená pravidla, a celý svět, způsob vyprávění a hratelnost mi přišly dost nekonzistentní. Jakoby hru tvořilo několik lidí s rozdílnou vizí, nebo někdo sesypal hromadu nápadů a ty poslepoval dohromady. Jasně, závěr tomu všemu má dát smysl, ale asi mám nahráno a načteno už moc, nebo nevím, čím to je, ale přišel mi dost laciný. V první okamžik mě dokonce napadlo, že tvůrci prostě nevěděli, jak hru ukončit, tak zvolili poměrně univerzální řešení. Přišlo mi zkrátka škoda, že hra nevyužila lépe svůj potenciál. Ale možná je to mnou a třeba jsem jen nedával moc pozor.